Ven jen v noci, když nesvítil měsíc, vzpomíná na krutá válečná léta dcera Ludvíka Svobody Zoe

8. květen 2015

Příběhy z Vysočiny

„Žili jsme několik let v úkrytu, odříznutí od okolního světa, ale bylo to lepší než koncentrák nebo oprátka,“ vzpomíná na válečná léta dcera generála Ludvíka Svobody Zoe. Ludvík Svoboda pocházel ze selského rodu v Hroznatíně a očekával, že bude také sedlákem. Po absolvování zemědělské školy ve Velkém Meziříčí však do jeho života zasáhla první světová válka a ta ho nasměrovala k vojenské kariéře. Po válce se sice na krátkou dobu vrátil na rodný statek do Hroznatína, ale pak už pokračoval ve vojenské kariéře.

V roce 1925 se mu narodila dcera Zoe. Společně s bratrem Miroslavem a maminkou Irenou pak následovali svého otce po různých vojenských štacích. Před vypuknutím druhé světové války bydleli v Kroměříži. Odtud Ludvík Svoboda odešel v červnu roku 1939 do Polska a následně do Sovětského svazu. Na dlouhých šest let se přerušil veškerý kontakt mezi ním a jeho rodinou.
Svobodova manželka Irena se brzy zapojila do odboje. V kroměřížském domě poskytovala azyl parašutistům. V roce 1941 však dostala jasný vzkaz, že musí za každou cenu zmizet z Kroměříže.

Vnučka Ludvíka Svobody Zoe Klusáková s dcerou a vnukem |foto: Petr Hladík

Irena vzala své dvě dospívající děti a odešla s nimi na Vysočinu, do Hroznatína. „Brzy jsme tady odsud pokračovali do Nového Telečkova, kde to bylo bezpečnější,“ vzpomíná Zoe Svobodová Klusáková. Rodina se rozdělila a Zoe zůstala společně se svoji maminkou. Jistý čas pobývali také na výměnku u Kotačků v Novém Telečkově. „Byla tam malá místnost s tkalcovský stavem, na kterém stařeček většinu dne tkal. My jsme pak měli v rohu místnosti vykopanou jámu, do které jsme se s maminkou tak akorát vešly. Na jámu se pak položilo dřevěné víko a postavil stůl. Tam jsme trávily dobu, když se někdo přiblížil k domu. Byla to taková dobrovolná samovazba,“ vzpomíná Zoe Klusáková.

„My jsme se třeba několik dní s nikým nestýkaly, naším jediným společníkem byl dědoušek, hluchý jako pařez, který neustále tkal. Ven jsme chodily jenom v noci, když nesvítil měsíc. Také jsme musely dávat pozor, aby moc neštěkali psi. Ale byl to lepší než koncentrák nebo oprátka,“ vzpomíná generálova dcera.

Na lidech, u kterých se Svobodovi skrývali, si nejvíce cení toho, že je nikdo neprozradil: „Nikdo neměl potřebu říkat o tom, že nás viděl.“ Přesto ne všem Svodovým příbuzným se podařilo dožít konce války. V koncentračním táboře Mauthausen zahynul její bratr Miroslav. O život přišli také někteří další nejbližší příbuzní. Se svým otcem Ludvíkem se shledala až v květnu roku 1945.