V Horní Lipové na Jesenicku udělali další krok ke smíření mezi Čechy a sudetskými Němci

„Děda pracoval v lesnictví. Ti, co tady měli nějakou funkci, tak tady zůstali. Nebyli odsunutí. Sourozenci od otce odešli do Německa, ale všichni neměli tu náturu odejít,“ říká Regina Weiserová, která je potomkem jedné z mála německých rodin, které na Jesenicku po válce zůstaly.

Po Němcích zůstaly prázdné domy, do kterých se brzy nastěhovali cizí lidé. Weiserovi ale z jejich strany nikdy necítili žádnou nenávist: „Ne, to vůbec, to se neprojevovalo. Můj otec o tom kdysi uvažoval, že by odešel, ale matka s tím nesouhlasila.“

Táta Reginy do války nemusel, byl ještě malý kluk. Veřejné uctění památky padlých německých vojáků by ho ale jistě potěšilo: „Určitě. Myslím si, že je dobré vzpomenout na lidi, kteří padli. Hlavně beru v potaz tu lidskost, tu ohromnou oběť, kterou vykonali.“

Na jména padlých vojáků se dávno zapomnělo. Stejně jako na jména původních obyvatel. Sudetští Němci jsou zkrátka pro mnohé stále velké tabu, říká pravoslavný duchovní Libor Kratochvíla: „Je to pochopitelné. Němci způsobili víceméně první a druhou světovou válku, ale ti lidé, ti prostí lidé, kteří šli do těch válečných jatek, byli také oběti.“

Právě v hornolipovském pravoslavném kostelíku dnes odhalili osudy padlých vojáků. Jsou na skleněném panelu vedle jmen zajatců, kteří na Jesenicku skončili během války v pracovních táborech: „Je to jenom připomenutí historické paměti. Není to žádná glorifikace vojáků druhé světové války, ale je to připomenutí toho, že máme určitou povinnost vůči těm, kteří tady žili před námi. Byli to Slezané, zrovna jako my jsme Slezané, protože žijeme ve Slezsku, a proto v tomto smyslu k sobě máme blízko a i ta paměť nás spojuje,“ dodává Libor Kratochvíla.

Celkem 320 mužů. Skoro v každé rodině někdo padl, každá byla traumatizovaná, každá si z války odnesla jisté stigma. Dnešní gesto má přispět k odpuštění a zhojení historických křivd. Kostelík se tak zároveň stal prvním památníkem padlých z druhé světové války v regionu.

„Takové pomníky se tady pochopitelně nenachází. I když někde dávali pamětní desky nebo někde byly hroby pro německé vojáky, tak to bylo zlikvidováno v rámci odgermanizování kraje a potom ti němečtí vojáci byli exhumováni a převezeni na centrální hřbitovy,“ říká historik jesenického archivu Květoslav Grofka.

Po sedmdesáti letech je podle něj čas na smíření. Na západě k němu dospěli už dávno: „Já myslím, že to stále je pro některé citlivé téma. Nehovořím o těch, kteří zažili druhou světovou válku, mají ji v paměti, byli persekuováni. Tam to chápu z toho lidského hlediska. Ale ono je to spíše politicky zneužitelné,“ uzavírá Grofka.