Co čas už nevrátí, ale Muzeum hlavního města Prahy ano? Baromykina!
Praha zlatých 60. let 20. století... twist na Střeleckém ostrově, přívoz v Troji, svatebčané před Staroměstskou radnicí, uhlíři na Náměstí Míru, úklid sněhu na Václavském náměstí… To je neúplný výčet témat, která se objevují na fotografiích dnes čtyřiasedmdesátiletého fotografa a kameramana Borise Baromykina.
Jeho výstavu nazvanou Co čas už nevrátí / Praha 60. let ve fotografiích Borise Baromykina otevřelo 13. května ve své hlavní budově Muzeum hlavního města Prahy. Příležitost k návratu do minulého století máte v budově Muzea hlavního města Prahy Na Poříčí až do 11. října.
Proč autorskou výstavu Borise Baromykina?Fotografie tohoto autora totiž navazují na to nejlepší z klasické pražské žánrové fotografie. Žánru momentek ze života pražské ulice a obyvatel města se věnovalo v minulosti mnoho tvůrců, profesionálů i amatérů, a věnují se mu mnozí fotografové i v současnosti, avšak přechodem na digitální médium a opuštěním černobílé poetiky je jedna historická etapa této kategorie fotografické tvorby uzavřena.
V minulosti vzbudily mimořádný ohlas veřejnosti muzejní výstavy slavných fotografů prezentující obdobnou tematiku v díle Ladislava Sitenského a Zdenko Feyfara. Snímky tohoto typu zachycují situace běžné i výjimečné, jevy náhodné i typické. Předkládají obraz města, jehož atributy jsou v čase proměnné, a mají proto kromě umělecké i významnou dokumentární hodnotu a v nejednom případě i jemný humor. V divácích tak tyto fotografie, vystavené v jistém časovém odstupu od svého vzniku, vyvolávají lehkou nostalgii a dráždí přirozený sentiment.
Boris Baromykin se narodil 29. 5. 1941 v TřebíčiJe absolventem FAMU, kde vystudoval kameru u prof. Jana Kališe. Pak pracoval jako externí kameraman v Československé televizi v Praze a Košicích, jako fotograf a publicista spolupracoval s různými časopisy, divadly a hudebními skupinami. Koncem šedesátých let přijal zaměstnání režiséra Zahraničního vysílání Čs. rozhlasu. Od roku 1970, kdy dostal příležitost vrátit se ke své původní profesi, pracoval jako kameraman a později režisér v Krátkém filmu Praha, zejména ve studiích loutkového a kresleného filmu. Za své animované filmy získal i několik významných ocenění. V KF Praha působil až do roku 1991, kdy se vrátil ke svobodnému povolání.
V následujícím období spolupracoval mj. také jako fotograf na několika dokumentárních filmech pro Českou televizi a zejména na celovečerním filmu Jana Švankmajera Otesánek (2001). Volné fotografii se i při náročném zaměstnání nikdy nepřestal věnovat, ale k ucelenější prezentaci své práce se dostal až v důchodovém věku. Jako fotograf se průběžně věnoval nejčastěji těmto tématům: dokumentární fotografii, populární hudbě a jazzu, portrétům i aktům.
Autor o sobě a svém díle„Já jsemnikdy neměl vlastní fotokomoru, takže, když jsem potřeboval uveřejnit nějaké fotografie, tak jsem chodil do samoobsluhy do Ječné ulice, kde jsem musel ve velmi špatných podmínkách udělat v rychlosti několik fotografií. Teprve po roce 1989 jsem se začal víc obracet do svého fotografického archivu a teprve postupem času jsem zjišťoval, co všechno obsahuje a jak jejich význam časový odstup posiluje.“
Koníček i dokument dobyVýstavní kolekce sto čtrnácti černobílých snímků z 60. let dvacátého století je zaměřena dvěma směry. Jedním je žánrová fotografie z pražských ulic a veřejných prostranství, na nichž s velkou mírou talentu autor zachytil podmanivou dobovou atmosféru a neopakovatelné momenty každodennosti, které může divák vnímat doslova jako malé příběhy.
Druhou obsahovou linií jsou fotografie dokumentující společenský a kulturní kvas své doby na profilech tehdy populárních hudebních divadel (Apollo, Rokoko, Semafor) včetně portrétů jejich protagonistů a atmosféry jejich představení. Mimořádné jsou pak portréty osobností světového jazzu a popu, a to i světového, které v té době koncertovaly v Praze (Duke Ellington, Dizzy Gillespie, Beach Boys, 5-th Dimension).
