Jana Šrámková: Porod a alchymie přirozenosti

Bez jakékoli předchozí tematizace se všechny moje studentky shodly v jednom bodě: bojí se porodu. Jak je to vůbec napadlo, říkám si. Žádná z nich v dohledné době mateřství neplánuje, ale i tak je to zaměstnává.

Právě skončil Světový týden respektu k porodu, ke kterému se tradičně váže i český Festival o těhotenství, porodu a rodičovství. Bez většího osobního zaujetí vnímám podobné aktivity jako obecně prospěšnou lobby, která během let přetváří stereotypy českého porodnictví, aby vůči nám všem bylo vstřícnější. A taky stereotypy přemýšlení o porodu jako hororovém zážitku.

Na mě osobně to ale nějak nefunguje. Vzhledem k tomu, že mě porod čeká v nejbližších dnech, jsem zabrousila na festivalové stránky – a jen si potvrdila, proč mě termíny jako „přirozený porod“ dráždí. „Přirozený porod“ totiž není vůbec nic přirozeného, ale dnešnímu člověku naopak cosi na hony vzdáleného. A současně naprosto nutného, pokud nechcete, aby vaše dítě bylo do konce života zatížené všemožnými traumaty a fyzickými neduhy.

Kýžené přirozenosti a porozumění vlastnímu tělu je nutné dosáhnout studováním knih, sledováním videí, návštěvami přednášek a kurzů, mnohaměsíčním kontaktem s dulou, prohlídkami zdravotnických pracovišť, sepisováním porodních plánů a domácím trénováním vypuzování dítěte s rozličnými pomůckami. V samém porodním finále pak stačí svolat svůj porodní ansámbl, zapojit rekvizity a aplikovat natrénované techniky. Hlavně přirozeně.

Celou věc nepěkně zjednodušuji. Původní myšlenka je jistě skvělá, jen se jako každá móda víc a víc uváží na vlně komerce. Proto se tolik pozornosti váže k předraženým výrobkům, objevným metodám, nafouklým přednáškám a kurzům, a k dovršení relaxace rodičky je tu třeba divadelní představení se slibným názvem Nástřih.

Mám za sebou dva porody, včetně jednoho těžkého, a z toho třetího vážně neplánuju dělat drama. Současně se na něj intenzivně těším, i si ho už přeju mít za sebou. Přirozeně. A duševní pohodu si bráním striktním zákazem pročítání rad a mouder jakýchkoli porodních komunit, které mě bezpečně zvládnou znervóznit, co všechno ještě neznám, nemám a už nestihnu.

Studentkám pak banálně říkám: v životě vás čeká spousta bolesti. Ta porodní je časově ohraničená a na rozdíl od jiných nesmírně konstruktivní a radostná. A teď pojďme konečně něco dělat.