Petr Holub: Řecká cesta u konce
Řecká cesta je termín, kterým politici rádi straší veřejnost. Pravice díky tomu vyhrála v roce 2010 volby, ministr financí Andrej Babiš tak dnes argumentuje, když chce podniknout nějaké úsporné rozpočtové opatření.
Řecká cesta skutečně existuje a v těchto dnech se blíží ke svému konci. Přesně definovat, kdy začala, není snadné, ale za důležitý termín je možné označit rok 2001.
Tehdy Řekové zfalšovali data o svém rozpočtu, aby splnili podmínky ke vstupu do eurozóny. A od té doby si mohli půjčovat na nízký úrok, na stejný, jaký si půjčovalo Německo.
Zaplatili z toho velkolepé olympijské hry, průměrná životní úroveň rostla nebývalým tempem, vytvořila se nová střední třída, která pracovala ve státních službách, případně provozovala živnosti, ze kterých se neplatily žádné daně.
Vše skončilo v roce 2009 při finanční krizi, kdy se zjistilo, že také řecké dluhy je třeba platit a že na ně nejsou peníze. Pak nastal čas úspor, který způsobil masovou nezaměstnanost, na kterou Řeci nebyli vůbec zvyklí, a prudké snížení příjmů.
Ještě loni se zdálo, že se podaří růst dluhů zastavit a postupně je třeba začít splácet. Nikdo si nemyslel, že Řekové splatí státní dluh ve výši dvojnásobku hrubého domácího produktu. Ale kdyby začali aspoň minimálně splácet, pak by se jim opět mohlo půjčovat a třeba část dluhů odpustit.
Jenže přišly předčasné volby, nastoupila nová radikálně levicová vláda a začala bojovat s řeckými věřiteli. Skončilo to tím, že letošní schodek dosahuje podle deníku FAZ třetiny hrubého domácího produktu a že řecký premiér Alexis Tsipras minulý pátek oznámil, že zatím nevrátí půjčku Mezinárodního měnového fondu, která měla splatnost právě toho dne.
Prý peníze pošle koncem měsíce, kdy vyprší termín další půjčky. Stejně se v historii měnového fondu zachovala jenom před třiceti lety Zambie. Teď je možné čekat na další katastrofické zprávy, jestli vůbec bude na důchody a podobně.
Řecká cesta je blízko konci, pro poučení ostatních včetně Čechů však nestačí, že se před ní varuje jako před něčím strašným. Tato cesta musí mít nějaký skrytý důvod nebo substanci.
Kdo by se přece jinak pustil jen tak pro nic za nic směrem, kde ho jistě nečeká nic dobrého. Vysvětlení je snadné a logické. Řekové přijímali evropské dotace, za posledních třicet let prý ve výši 100 miliard eur, půjčovali si ještě víc, žili na vysoké noze, i když se nemuseli příliš snažit, a přitom předpokládali, že jim nakonec vždycky někdo pomůže.
Jestli na tom tedy bylo něco špatného, potom značný cynismus, že v nejhorším mé dluhy zaplatí příští generace. Takové chování má ještě jeden rozměr. Řekové žijí podle zkušeností řady generací, které zažily, že doba blahobytu nikdy netrvá dlouho. Proč se tedy trápit dluhy, které lze odložit třeba o deset let. O změnu navyklé praxe přitom Řekové nemají nejmenší zájem.
Češi jsou spíše spořivý národ a do velkých dluhů se nezapletli. Ale také jejich společenský život má své tajné komnaty, například sklony schvalovat jakoukoli státní regulaci a dohled nad těmi, kdo se jakkoli vymykají průměru.
Úřad, tedy vrchnost, ví všechno lépe, říká česká zkušenost, a proto vítáme, když se zpřísňují předpisy pro podnikání, vzdělávací systém, sociální oblast. I tato česká cesta může mít špatný konec a vede k levicové diktatuře.
Řecký příklad tedy nevaruje Čechy před utrácením, ale před tím, že nebudou chtít změnit své letité špatné návyky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
