Evropské hry zajímají v Mingačeviru jen pár turistů, místní skoro vůbec

Přitahovat se mohou různé protiklady, třeba i dvě města v jedné zemi. Baku a Mingačevir hostí společně velkolepě pojatý premiérový ročník Evropských her. Zatímco metropoli na břehu Kaspického moře formují investice z ropných dolarů, vnitrozemský Mingačevir ukazuje trochu jinou stránku života v Ázerbájdžánu.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Typičtí obyvatelé Mingačeviru, od rána čekají na večer

Typičtí obyvatelé Mingačeviru, od rána čekají na večer | Foto: Michal Jurman

Zatímco v Baku, hlavním centru Evropských her, doprovázejí místní hudbu vybrané tanečnice v krojích a gastronomická nabídka neskutečného výběru, v Mingačeviru, 300 kilometrů na severozápad, jsou tyto tóny každodenní kulisou obyčejného života plného prachu a tvrdě vydělaných manátů.

Stotisícové město ve vnitrozemí ožilo myšlenkou Evropských her jen krátce, medaile ze soutěží rychlostních kanoistů se zde rozdávaly jen dva dny a místo, kam se jako do turistického letoviska sjížděli svého času lidé z celého Sovětského svazu, se tak ze svého klidu vyvést nenechalo.

Přehrát

00:00 / 00:00

Na Ázerbajdžán se z jiného pohledu podíval reportér ČRo Michal Jurman

„Přijde sem kolem 20 turistů za den a moc si to tady užívají," chlubí se Ruslan Gasimov, 15letý pomocník v místní restauraci, který, pokud zrovna nepracuje, navštěvuje v Mingacheviru 9. třídu základní školy.

20 turistů za den je pro Ruslana doslova terno, Čecha tady ještě nikdy žádného neviděl. Sám se narodil v Petrohradě, v pěti letech přišel s rodiči do Ázerbájdžánu a dnes je jeho největší láskou výuka angličtiny. Mezi zdejší domorodce příliš nezapadá, přesto žije jejich životem.

Rodina majitele restaurace Nehmana nemá skoro nic. Myšlenka Evropských her je pro ni tak vzdálená jako pro našince vůně místního sýru Pendir. Jediné plus vidí v případném přílivu novinářů a sportovců, ze kterých může profitovat. I když po pravdě oči cizincům z Mingačeviru zrovna přecházet nebudou.

„Obávám se, že to nejlepší z Mingačeviru už jsme viděli cestou ze závodiště, včetně 18 billboardů místního vůdce,“ pousmál se rychlostní kanoista Jan Štěrba. Dobře ví, že utahovat si z vládnoucí rodiny Alievů se v autoritářsky řízeném Ázerbájdžánu nemusí vyplácet.

Na Evropských hrách se bude bojovat o medaile na střelnici za 120 milionů eur

Číst článek

Místní domorodce přitom ani nenapadne vzepřít se svému mnohdy těžkému osudu. Některým spíše jako by někdy až mystický klid jejich rodiště vyhovoval.

Ulice zde patří kočkám, mezi kterými kličkují slepice. Takhle vypadá za rohem jen 10 metrů od hlavní zrekonstruované silnice skutečný Mingačevir, skutečný Ázerbájdžán.

Oblíbené povolání taxikáře, který má minimum zákazníků, zde provozuje téměř každý, včetně Nura. Padesátiletý chlapík dává během jízdy po rozbité prašné silnici stejně jako všichni zdejší obyvatelé na odiv své zlaté zuby. Komu se v odlesku zapadajícího slunce nelesknou aspoň dva, jako by nebyl.

Bývalý voják, dnes taxikář Nuru, žene svůj život kupředu | Foto: Michal Jurman

Bývalé Československo zná taxikář dobře, stejně jako v uvozovkách „západní Evropu". Dva roky působil za dob bývalého NDR u roty tankistů v Magdeburgu. Lepší život než ten aktuální, ho ale přesto neláká.

„Šťastná byla doba Sovětského svazu a šťastná je ale i doba ázerbájdžánské republiky. Demokratické republiky!" zdůrazňuje bývalý voják Nuru. Podobně, s pusou plnou zlata a a nekonfliktních frází, může skončit i 15letý Ruslan.

Přítomnost, natož budoucnost většiny Ázerbájdžánců tak nemají s probíhající sportovní akcí typu Evropských her vůbec nic společného.

Michal Jurman, Vojtěch Man Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme