OBRAZEM: Desítky lidí přišly uctít památku sira Nicholase Wintona na pražské hlavní nádraží
I dnes se lidé chodili loučit se sirem Nicholasem Wintonem k jeho sousoší na pražské hlavní nádraží. Těsně před začátkem druhé světové války se Wintonovi a jeho spolupracovníkům povedlo vypravit několik vlaků. V nich odjelo z Československa 669 dětí. Některé z nich dorazily i na vzpomínkovou akci.
„Pamatuji akorát německé nádraží, jak tam visely vlajky a Hitlerovy portréty a po nádraží chodili uniformovaní lidi. Tak z toho člověk dostal strach,“ vzpomíná na cestu jedním z Wintonových vlaků Asaf Auerbach.
„Opravdu mám takový pocit, že když jsme přejeli hranice po těch 20 hodinách do Holandska, tak jsme cítili úlevu, alespoň já. Že už to bylo všechno za námi,“ dodává.
Z Prahy odjížděl jako 11letý, válku prožil v Anglii. Když se do Československa vrátil, dozvěděl se, že jeho rodiče zemřeli v Osvětimi.
Nicholase Wintona lidé v Česku znají jako statečného zachránce téměř sedmi stovek dětí, k povědomí o něm přispěla nejen média, ale i dokument a celovečerní film.
Rozloučení organizovali studenti jednoho soukromého gymnázia, kteří před časem také podporovali myšlenku na nominaci Wintona na Nobelovu cenu míru:
„Byl jsem překvapený z toho, že lidé sem chodili už od středy, objevovaly se tu květiny. Byl jsem rád, že sami od sebe přišli, položili květinu a vzdali mu tak hold a díky,“ řekl jeden ze studentů Vlastimil Kotrbatý.
Jméno Nicholase Wintona by v budoucnu mohla třeba nést některá z pražských ulic, magistrát už o tom uvažuje. Lidé by se nebránili ani tomu, pojmenovat po něm třeba pražské hlavní nádraží:
„Určitě. Když se jmenuje po Václavu Havlovi letiště,“ říká jedna z žen u sousoší. „Nicholas Winton by si mohl zasloužit, aby se po něm jmenovala nějaká významná budova,“ myslí si muž.
Ministr dopravy Daniel Ťok za hnutí ANO je ale trochu střízlivější: „Jako uctění památky takového člověka by mě to přišlo neadekvátní. Myslím si, že by se měla vést veřejná debata a vůbec proces, abychom neskákali z jednoho na druhé, jak jsme v Česku zvyklí.“
Podobné záměry by ale měla nejdříve posoudit Wintonova rodina, on sám by totiž možná o podobnou poctu nestál - byl velmi skromný.
„Abychom nejenom ten jeho odkaz oslavovali, nosili květiny a dávali metály, ale aby se podle toho začali lidé také chovat,“ uvádí Asaf Auerbach.
Ať už ponese jméno Nicholase Wintona některá z ulic v českých městech, nebo ne, svým činem více než naplnil jedno přísloví – 'Zachráníš-li lidský život, je to jako bys zachránil celý svět'.
