Luboš Palata: Odkaz Srebrenice - zlu je třeba se včas postavit
Na válku v Bosně a Hercegovině vzpomínám jako novinář vlastně rád. Měl jsem totiž při svých pobytech v Sarajevu, Mostaru, Pale, nebo Tuzle pocit, že má práce k něčemu je.
Že i mé články o utrpení lidí v obleženém Sarajevu, v místech, kudy přešla ničivá válka, přispěly k tomu, že se svět na řešení této války nevykašlal.
Že do Bosny a Hercegoviny byly vyslány jednotky OSN a nakonec Západ silou dotlačil Slobodana Miloševiče a všechny válčící strany k Daytonské mírové dohodě, která sice nevyřešila zdaleka všechno, ale ukončila bosenskou válku, nejhorší a nejničivější, kterou Evropa od roku 1945 zažila.
Dalším příjemným pocitem byla skutečnost, že místní lidé, a bylo vcelku jedno, zda se jednalo o Bosňáky, Chorvaty a nakonec i bosenské Srby nás novináře vlastně vítali.
Nemluvím o vojácích, tam byl především na bosenskosrbské straně problém, že jsme patřili k nepřátelskému Západu, ale o obyčejných lidech. Ti totiž dobře věděli a občas nám to i říkali, že tam kde jsou novináři, tam se nedějí ta nejhorší zvěrstva proti civilnímu obyvatelstvu, okrádání, znásilňování, rabování, nebo prostě vyvražďování.
Měl jsem prostě jako novinář pocit, že tím, že občas nasazuji tak trochu život pobytem přímo na bojových liniích, tak nejen dělám poctivě svoji práci, ale také těm lidem, kterým vlastně svojí přítomností pomáhám, že je vlastně chráním. Podobně jako vojáci mírového kontingentu OSN, takzvaných modrých přileb.
Ve Srebrenické enklávě novináři nebyli. Rozhodně tam nebyli před dvaceti lety, kdy se kolem této bosňácké enklávy obklopené bosenskými Srby obsazenému území utáhla smyčka. Holandské jednotky OSN místo toho, aby tamní obyvatelstvo ochránily, ustoupily výhrůžkám bosenskosrbského generála Ratka Mladiče, ze Srebrenice odešly a ponechaly tamní obyvatelstvo srbské pomstě.
Výsledkem byl největší masakr v poválečné Evropě, kdy Mladičovy jednotky povraždily na sedm tisíc mužů a chlapců, z nichž některým nebylo ani šestnáct let.
Je jen malou útěchou, že Mladič je po letech pátrání konečně před Haagským soudem. Žije totiž koneckonců ve fešáckém kriminálu a ani po čtyřech letech po svém zatčení si ještě nevyslechl rozsudek.
Srebrenice i po dvaceti letech zůstává mementem. Mementem, že pokud se nechceme cítit spoluviníky, nesmíme válečným zločincům nechat volné ruce a zlu se prostě postavit.
Za srebrenický masakr tuto spoluvinu neseme, nesou ji nejen Holanďané, ale i celý Západ, který začal válku v Bosně a Hercegovině řešit příliš pozdě a příliš dlouho dával válečným zločincům Mladičova typu volnou ruku.
Dnes máme podobné dilema na Ukrajině, kde dáváme volnou ruku zločincům, kteří vládnou s pomocí putinovského Ruska v Doněcku a Luhansku.
Mírové jednotky tam pro jistotu ani neposíláme, a abychom si náhodou nerozzlobili agresora jménem Vladimir Putin, tak Ukrajincům ani nedodáváme zbraně, kterými by se mohli agresi Ruska a jeho agentů na východě Ukrajiny bránit.
Chováme se podobně pokrytecky jako ve Srebrenici a i na Ukrajině za to platí tisíce nevinných lidí životy.
To je to nejsmutnější zjištění, které dvacáté výročí srebrenického masakru přináší. Udělat chybu může každý. Ale nepoučit se z ní, to je už na pováženou. Zlu je třeba se postavit a zastavit ho, dokud je čas. To je odkaz Srebrenice, který bychom měli naplnit. Dokud není pozdě.
Hezký víkend vám přeje váš Luboš Palata.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.