Síň slávy českého fotbalu láká na Zlatý míč Masopusta či Kollerovy kopačky
V novém strahovském sídle Fotbalové asociace to není největší místnost, ale rozhodně je nejvzácnější. Český fotbal se totiž dočkal své Síně slávy, ve které si můžete připomenout řadu nádherných okamžiků z historie. Třeba stříbro ze světového šampionátu 1962 nebo titul z mistrovství Evropy 1976.
„Kdyby tady nebylo napsáno kopie, tak by každý řekl, že jde o originál. Ten je ale ve vlastnictví UEFA. Jsem rád, že mám doma miniaturní kopii, která je naprosto stejná. Opatruji ji jako oko v hlavě,“ říká Antonín Panenka.
To jiní velikáni českého fotbalového dějepisu se nebáli své cenné trofeje zapůjčit. Zájemci si mohou prohlédnout originální Zlatý míč, který v roce 1962 dostal Josef Masopust, zlatou olympijskou medaili Ladislava Vízka z roku 1980 či stříbro Jana Brumovského z olympiády 1964.
„Pan Brumovský jako asistent trenéra Vengloše nám půjčil i medaili vybojovanou na mistrovství Evropy v roce 1980. Jan Koller nám zase věnoval své kopačky, kterými nastřílel 51 reprezentačních gólů,“ představil další skvosty jeden z hlavních tvůrců Síně slávy Jaroslav Kolář.
Ve vitrínách byste ovšem marně hledali Zlatý míč Pavla Nedvěda. „Natrvalo ho zapůjčil do muzea Juventusu Turín. S Pavlem jsme ale domluveni, že necháme vyrobit kopii,“ slíbil Kolář.
Radost z nové Síně slávy nemusejí mít ovšem jen fotbaloví fanoušci, ale i samotní bývalí reprezentanti.
„Něco takového jsme postrádali. Budu rád, když tady přibude pár hezkých trofejí,“ těší někdejšího kapitána národního týmu Václava Němečka.
Šmicrovi se vybavují nepříjemné okamžiky
Drobné a spíš v žertu myšlené výhrady k Síni slávy české legendy mají. Třeba Vladimír Šmicer poukazuje na videoukázky ze slavných českých zápasů: „Vždy si vzpomenu spíše na to špatné. Hlavně na oba zlaté góly, jak ve finále s Německem, tak i v semifinále s Řeckem. To mě mrzí.“
Těžko ale velké porážky z české fotbalové historie vyřadit. A obtížně proveditelnou připomínku k nové Síni slávy má i Antonín Panenka.
„Historie našeho fotbalu je tak hluboká, že Síň slávy by musela být tak desetkrát větší,“ říká autor vítězné finálové penalty na mistrovství Evropy 1976 v Bělehradě.
I při současných rozměrech ale Síň slávy rozhodně stojí za vidění.
