Tohle byste nechtěli ochutnat. Náš zpravodaj vyzkoušel noční můru všech pivařů

Asi to znáte. Nemusíte mluvit srbsky, slovinsky, ukrajinsky, rusky nebo polsky, abyste se s plným využitím mateřské češtiny alespoň trochu ve slovanských zemích domluvili. Náš německý zpravodaj Pavel Polák, který si vyrazil na výlet do Polska, varuje. V této družné slovanské komunikaci je hranice mezi porozuměním a nedorozuměním velmi tenká!

Byla krásná a usmívala se. Já jsem byl utrmácený po celodenním putování, ale usmíval jsem se také. Ona mluvila polsky, já česky a mateřštinu jsem prokládal polskými slovy, která jsem cestou pochytil. Byla to taková slovanská hatmatilka, ale měl jsem radost, že si rozumíme. Rozhovor plynul a já se cítil ve své česko-polské improvizaci jistější a jistější, připravený bavit se téměř o čemkoli. Bylo to takové, troufl bych si říci, slovanské souznění.

Na tomto místě je pro účely dalšího vyprávění třeba uvést, že ona byla číšnice a já poněkud promrzlý, protože ten den na polském pobřeží Baltského moře foukalo, pršelo a bylo docela chladno.

Ta usměvavá Polka se mě zeptala, co chci k pití. A protože věděla, že jsem Čech, rovnou mi nabídla pivo. Já jsem jí odpověděl, že nechci, protože mi je pěkná zima. A že chci k pití něco teplého.

Čtěte také

Když z piva stoupá pára…

Zeptala se, jestli mi je velká zima. Odpověděl jsem, že ano. Usmála se na mě vševědoucím způsobem a naznačila, že se hned vrátí. Tohle je má verze toho, co se stalo. Že existuje i verze druhá, ta její, dokládá i vyústění tohoto do této doby stále milého příběhu.

Skutečně se brzy vrátila a na stůl postavila půllitr piva. Řekl jsem si, že jsme si asi úplně nerozuměli. Usmála se a odešla. Díval jsem se za ní, přitom zvedal půllitr a napil se, abych si poprvé v životě opařil ústa vařícím pivem.

Západ slunce v Braniborsku

Seděl jsem pak u stolu překvapený a zahloubaný. A protože mi byla skutečně stále zima, bezděky jsem dělal něco, co už opravdu nikdy nechci opakovat. Usrkával jsem vroucí pivo, ze kterého stále trochu stoupala pára.

Docela by mě zajímalo, jak tomu našemu poměrně rozvernému rozhovoru rozuměla ona. I když… Vlastně to radši vědět nechci. Kdo ví, čemu nebo komu se to tolik smála.

autor: Pavel Polák
Spustit audio