Amy Winehouse a mýtus ženské sebedestruktivnosti

„Žádnou párty nevynecháš, protože tvůj životní sen je vzít si fotbalistu,“ zpívá s roztomilým posměchem Angličankám „s velkými, prázdnými peněženkami“ Amy Winehouse v klipu F-Me Pumps z prvního alba Frank, kde ještě bez tetování a s vlasy normální velikosti vypadá jako holka, která vyběhla z některé z okolních londýnských řadovek. Těžko hledat typičtější příklad člověka z dělnické třídy, který se během krátké doby ocitl v roli hudebního zázraku na seznamu hostů do televizních talk show.

Dokument ji ukazuje jako člověka, který se příliš nemění. Víc než cokoliv jiného chce i v době, kdy už je světovou celebritou, obrážet hospodské večírky doma v Camdenu se svým obsesivně milovaným manželem, připomínajícím tragičtější verzi Petea Dohertyho bez kapely v zádech. Rozdíl mezi Amy a hvězdami, které si slávu užívají (Beyoncé, Rihanna) nebo jsou na ni zvyklé od dětství stráveného v Mickey Mouse Clubu (Justin Timberlake), je nejviditelnější při předávání Grammy, kde je v této společnosti nominovaná na nejlepší písničku roku. Zatímco Beyoncé pózuje s okouzlujícím úsměvem ve stylu novodobé Marilyn Monroe, Amy krátí sama sobě čas sarkastickými poznámkami na adresu Timberlakeovy písničky.

Cesta z chudé nebo přinejmenším průměrné čtvrti na pódia je sice součástí příběhu každé druhé pop star, v případě dokumentu Amy se ale hlavní hrdinka nijak neproměňuje. Do konce života je doma tam, kde se party britských holek z dělnických rodin ohání na baru falešnými Gucci kabelkami. Mění se jenom množství drog a alkoholu, které dokáže strávit. Její příběh dokonale naplňuje klišé o hvězdě, která i přes globální úspěch zůstala stejná. Možná právě proto s ním uměla žít jen do sedmadvaceti.

Svou upřímností, živelností i stylem oblékání Amy Winehouse předznamenala hipsterské okouzlení dělnickým prostředím, ghetty i white thrash estetikou, kterou dnes kromě rapových kolektivů příležitostně napodobují pop stars – jako třeba zmiňovaná Rihanna. Její nonšalantně zpívané písničky z alb Frank a Back to Black využívá režisér Asif Kapadia (ve světě už známý díky dokumentu o předčasně zemřelém jezdci Formule 1 Ayrtonu Sennovi) jako prostředek k vyprávění jejího příběhu. Jak říká Amy v jednom z archivních videí, všechny její texty jsou o událostech v jejím životě. „Jiné než svoje vlastní příběhy vyprávět neumím,“ říká zpěvačka, kterou pak na základě tohoto prohlášení přirovnává hudební novinářka na konferenci k Dido, a vyvolává tím na tváři Winehouse pohrdavý úšklebek – jako při každé vnější snaze prezentovat ji jako popovou kočičku.

„Byla to hrozná jazzová snobka,“ vzpomíná na ni láskyplně hudebník a producent Questlove známý z The Roots, kterému prý Winehouse posílala odkazy na jazzové skladby, o kterých nikdy neslyšel. Nejen skrze jeho poznámku dokument připomíná její pohrdání popem a jeho umělými produkty, lásku k jazzu a soulu, a tak i samozřejmost, se kterou si psala vlastní texty. Kapadia texty nechává čitelně napsané přes záběry dokumentu a vypráví jimi jednotlivé epizody příběhu – nejznámější o tom, jak Amy nešla na odvykačku, na které později stejně skončila ještě několikrát.

Z dokumentu Amy |foto: Aerofilms

Silné podezření, že třetí album už Winehouse nenahraje, může mít náhodný a jejího konce neznalý divák minimálně od triumfální scény předávání Grammy, které podle filmového vyprávění kamarádky z dětství připadalo Amy „bez drog hrozně nudné“. Přes téměř povinné momenty nahrávání s Markem Ronsonem, dojemné scény zpívání duetu s jazzovou legendou Tonnym Bennetem nebo vystoupení v show Davida Lettermana se Kapadiův film dostává do fáze, kde je Winehouse na každém kroku štvaná bulvárem, její bulimické sklony se nebezpečně kombinují s různými druhy závislostí a nakonec přestává chtít vystupovat. Na obřím koncertě v Srbsku odmítne zpívat a její alkoholismus se postupně stává obvyklým tématem běžných konverzací i vtipů televizních komiků.

Reakce médií a veřejnosti na příběh Amy Winehouse je přes všechnu její nespornou osobitost to nejzajímavější. Kapadiův film zájem o Amy masivně resuscitoval, týdny po premiéře bylo jen málo angloamerických médií, která by se Winehouse nevěnovala. Některé textové reflexe mediálního zájmu připomínají, jak rozdílně jsme zvyklí vnímat příběhy mužských a ženských celebrit, které se upily nebo ufetovaly k smrti.

Čtěte také

Molly Beauchemin si v textu pro Pitchfork nazvaném Amy Winehouse, Kurt Cobain a genderové nahlížení popového mučednictví všímá, že Winehouse nešetřil ani bulvár, ani tváře běžných médií – moderátoři pohrdavě komentující její vystoupení v Srbsku nebo komik George Lopez, který po vyhlášení výhry Grammy „vtipně“ dodal: „Zkuste ji někdo vzbudit tak v šest večer a dát jí to vědět.“ Drogovou závislost Kurta Cobaina naproti tomu média a biografie vykreslují jako nešťastnou náhodu, za kterou muž s nesmírným talentem sám nemohl. Zatímco byl naživu, většina médií o ní gentlemansky mlčela. Beauchemin přidává několik podobných analogií. Zpěvačku Janis Joplin New York Times po smrti popsaly jako opilou hysterku, která na koncertech pila z láhve a na policistu v publiku křičela obscenity. Jimi Hendrix, který zemřel měsíc před ní, byl pro stejný list stylovým a sensuálním umělcem, ačkoliv i on se na veřejnosti kvůli pití a fetování mnohokrát nekontroloval.

Závislé ženy-umělkyně jsou pro veřejnost nejčastěji přecitlivělými hysterkami, muži zůstávají bardy, u kterých se závislost tají nebo je znakem výjimečnosti. Liší se samotné vnímání statusu umělce, muži-umělci, jejichž rodiny trpí, bývají popisováni jako géniové. Ženy-umělkyně se v očích velké části veřejnosti věnují něčemu, co jim primárně nepřísluší, a zanedbávají tak pro umění rodinu. Snad proto společnost po sledování pádů slavných žen voyeuristicky touží, jak tvrdí Hadley Freeman z Guardianu, která připomíná nejznámější postavu mýtů o sebedestruktivní povaze slavných žen – Marilyn Monroe. Příběhy o sebezničení slavných jsme podle Freeman zvyklí konstruovat v drtivé většině případů v souvislosti se ženami. Být mužem, snad by se ani Iveta Bartošová nestala roky před svou smrtí nejznámějším českým terčem posměchu.

„Bojíme se žen, které žijí mimo běžné hranice,“ uzavírá svůj text Molly Beauchemin. Amy Winehouse takovou ženou byla nepochybně, a to nejen pro svoje závislosti. Kapadiův dokument rozhodně není must-see filmem pro hudební nerdy, nerudukuje však její příběh na story opilé bulimičce, která se vyzpívává ze svých rozchodů. Dává naopak množství odpovědí na otázku, jaká byla Amy Winehouse doopravdy.