1053. schůzka: Laurin & Klement jest nejlepší značkou světa

V dnešní schůzce s českou historií zavítáme na konec 19. století, v kterémžto čase žili a pracovali dva nadmíru pozoruhodní mužové. Nepsali básně, aniž skládali hudbu, nic z toho, jejich původ i rodiny byly české, ale stejně jako mateřštinou se uměli domluvit i německy, i když… raději se bavili po česku. 

To, že dávali přednost češtině, ovlivnilo podstatně jejich životy, tedy nejprve jednoho z nich, a pak i druhého. „Laurin a Klement jest nejlepší značkou světa,“ pod tímto nekompromisním titulkem z reklamního letáku se skrývá vyprávění o dvou Václavech – Klementovi a Laurinovi.

Všechno začalo velocipedem, jejž si vyhlídl a posléze i zakoupil mladoboleslavský knihkupec Václav Klement. Událo se tak prostřednictvím paní Klihovcové, místní zástupkyně drážďanské značky Seidel und Naumann. Vyzvedl si u ní drahý model Germania. Kolo to se mu ale zanedlouho (k malé jeho radosti) porouchalo. Dle jím vystaveného popisu šlo nejspíš o zkroucení rámu a také se vyosilo středové složení, takže mu co chvíli spadl řetěz z převodníku. Závada byla komplikovanější, než aby ji mohla vyřešit reprezentantka firmy v Mladé Boleslavi, paní Klihovcová jen nešťastně krčila rameny. Ostatně Václav Klement – jako aktivní cyklista a člen výkonného výboru Klubu českých velocipedistů Pojizeří – to mohl posoudit sám nejlíp. Takže sedl ku stolu, popadl pero, a na čtverečkovaný papír popsal závadu, přiložil garanční list, zdvořile požádal o opravu, podepsal se „v úctě V. Klement“, papír přeložil, vložil do obálky, zalepil, a spolu s kolem odeslal do pobočky firmy drážďanské Seidel und Nauman, jež se nacházela v Ústí nad Labem. Tím to byla pro něj vyřízená věc. Měl jiné povinnosti – vybalit nové knihy a rozprostřít právě došlé deníky, které v knihkupectví rovněž prodával.

Do Ústí zásilka v pořádku došla. A jak konstatují autoři knihy o sáze Laurin & Klement, Petr Kožíšek a Jan Králík, „ředitel ústecké filiálky měl možná rušný začátek týdne, třeba z Drážďan zrovna urgovali pololetí výkaz, podřízení snad už mysleli víc na letní byt než na práci, možná prodej nových modelů nešel tak, jak se čekalo. A k tomu ta hora pošty.“ No jo… čtverečkovaný papír, to jsou dneska způsoby. Navíc ten člověk ani neví, jak se ta firma jmenuje, píše Neumann místo Naumann. My ale máme zákaznictvo, um Gottes Willen. A ještě to píše česky. Fakt, že byl dopis napsán česky, z českého města Mladé Boleslavě do českého města Ústí nad Labem, ten fakt zřejmě vytočil ředitele Foerstera nejvíc. A tak ten čtverečkovaný papír otočil, a na jeho rub energicky napsal: „Wenn Sie von uns Antwort haben wollen, verlangen wir Ihre Mitteilungen in einer uns verständlichen Sprache. Aussig. Foerster.“ Neboli – v řeči české: „Chcete–li od nás odpověď, žádáme Vaše sdělení v nám srozumitelném jazyce.“ Tím to pro něj byla vyřízená věc. Tím to vlastně všechno začalo.

Syna, který se narodil 16. října 1868 v domku číslo 43 na velvarském předměstí, pokřtili jeho rodiče Josef a Anna jménem Václav. Nic nenasvědčovalo tomu, že by kluka měla čekat lepší budoucnost než jeho rodiče. Otec byl střídavě čeledínem, dělníkem, cestářem a postilionem, matka se nejprve starala o Václava, o dva roky později ještě o druhého syna Josefa. Když bylo Václavovi necelých jedenáct, osiřel. Rodina zůstala bez mámy. Z případných studií sešlo, neboť macecha, kterou si do domu přivedl otec, přišla na nápad poslat mladého ke kováři, aby u něho jezdil s kravským potahem. Co také s absolventem páté třídy obecné… Nejspíš by ho ty kravské povozy provázely po celý život, kdyby doň nevstoupil pan učitel Ctibor, který dobře věděl, že ten kluk dokáže rozhodně víc, než vodit dobytče za ohlávku. Opatřil mu místo učně u slánského knihkupce Vokouna, se Václavovi, horlivému čtenáři, náramně zamlouvalo. Nevadilo mu, že musel dojít z Velvar 14 kilometrů pěšky, a k tomu bos, aby nepotrhal jediné boty. V každém ohledu to bylo ve Slaném lepší než doma. Výrazně si rozšířil rozhled. V knihkupectví pana Vokouna se po večerech scházela místní smetánka k dlouhým debatám o politice, financích a denním životě města, a mladík dychtivě naslouchal. Nejvíc se těch hovorů účastnil Vilém Michl, podnikatel a cyklistický fanoušek, který na svém nedalekém statku vyráběl jízdní kola, nesoucí značku Admirable, a mladý Václav utratil značnou část své mizerné učňovské gáže, aby se na nich mohl svézt. Jak již bylo řečeno, ve Slaném zažil Klement značný pokrok; snad až na jednu výjimku. Tou byla učednická postel, kterou představovala dřevěná deska v předsíni. Přes den byla ta pryčna přiklopena ke zdi, aby nepřekážela zákazníkům.

Nejhorší to bylo v zimě, kdy chodbou táhl mrazivý průvan, který se podepsal na Klementově pozdějším revmatismu. Ve Slaném zůstal Václav čtyři roky, během nichž se pustil do studia na měšťanské škole. Byla to zřejmě jeho soukromá iniciativa, protože tehdejší předpisy knihkupcům neukládaly vyšší vzdělání než obecné. Po vyučení to táhlo mladíka do Prahy, do centra dění nejenom obchodního a kulturního, ale i sportovního. V Praze vznikl první cyklistický klub ve střední Evropě, a továrník Kohout zde začal vyrábět první česká kola, vysoké kohoutovky. Klement v Praze pracoval jako příručí v předním Valečkově knihkupectví, což byla sice hezká věc, leč stát se kdekoli obchodvedoucím bylo ještě lákavější. A tak když se před ním naskytla šance vést knihkupecký obchod Jana Novotného v Mladé Boleslavi, ani chvíli neváhal. Když nastoupil na toto místo, bylo mu osmnáct let. Mladíček se navzdory svému věku dobře osvědčil. Prodával knihy, papír, hudebniny a hudební nástroje, a vedl i půjčovnu knih. Nový obchodvedoucí se činil i mimo pult. Stal se jedním z prvních cyklistů ve městě, pořídil si bezpečník (čtenáři a posluchači Toulek českou minulostí dobře vědí, že to bylo nízké kolo). Jezdil sice pořád na tvrdých obručích, ale už s pohonem zadního kola řetězem. Stál u zrodu místního cyklistického klubu.

Václav musel být technický koumák. Když si například nechal u místního zámečníka opravit ložisko středového složení svého kola, vrátil mu mistr všecko pečlivě sestavené, akorát, že těmi pedály nešlo hnout (což je v cyklistice trošku problém). Jak Klement zjistil, v kuličkovém ložisku chybí to nejdůležitější. Kuličky. Řemeslník mu dal za pravdu – uvnitř prý našel takové… no… ocelové broky, čert ví, jak se tam mohly dostat! Ale pan knihkupec může být bez obav. Všechny se mu podařilo vyšťárat… Stárnoucí majitel mladoboleslavského knihkupectví pan Novotný byl se svým třiadvacetiletým obchodvedoucím natolik spokojen, že mu v červenci 1891 prodejnu včetně knihkupecké licence nabídl ke koupi. Stála 5544 zlaté a 80 krejcarů, větší část ceny směl přitom Klement zaplatit ve čtvrtletních splátkách. Pracoval o to usilovněji a čtvrtletní splátky ve výši sto padesáti zlatých bez problémů splácel, takže v červnu 1894 se mohl oženit s mladičkou, teprve devatenáctiletou Antonií Jakešovou, dcerou obchodníka z Liblic. Sňatek mu kromě mladičké nevěsty přinesl i bonus, štědré věno, takže obratem splatil celý zbytek kupní ceny. V tomtéž roce 1894, kdy se šestadvacetiletý Václav Klement ženil, tak si pořídil velocipéd Germania 6, jenž – jak už víme – se navzdory pověstem o kvalitě německých výrobků porouchal, a z Drážďan dostal odpověď, doporučující, aby propříště korespondoval v řeči Němcům srozumitelné. Načež velice brzy a dobře pochopil, že je vždycky nejlepší, když si člověk udělá všechno sám. Ostatně: jestli se Herr Direktor Foerster takto chová ke všem českým zákazníkům, otevírá tím jemu, Václavu Klementovi, velké možnosti, jež by byl hřích nechat ležet ladem. (To jméno… Foerster… se v našem příběhu vynoří ještě jednou, za deset let. Na této schůzce se k němu už nedostaneme, ale až nastane pravý čas, my se k němu vrátíme.)

Psal se letopočet, čítající 5 roků před koncem století (to jest zanedlouho po Klementově svatbě a jeho zkušenosti s Germanií – s Germanií jako kolem, i s Germánií jako zemí). Kolem stolku v jedné mladoboleslavské restauraci se sesedli tři muži. Václav Klement, zdejší knihkupec, Laurin, rovněž Václav, zámečník a donedávna spolumajitel dílny na opravu a výrobu jízdních kol v Turnově, nyní rovněž bytem v Mladé Boleslavi, a Klementův přítel pan Zimmermann, nikoli Jára, nýbrž (no, to je jedno, křestní jméno se nám holt vypátrat nepodařilo, akorát, že to byl jurisdoktor a pozdější člen městské rady). Každého z těch tří přivedla jiná cesta. Zimmermannova role byla jednoduchá – knihkupec Klement ho požádal, aby ho seznámil s Laurinem, zámečníkem, znalým výroby jízdních kol. Proto jakmile splnil přítelovu žádost, rozloučil a nechal ty dva, aby si své věci dojednali sami. Věděl, že oběma jde o hodně, každý z nich zamýšlet založit ve městě výrobu a prodej jízdních kol, a všichni dobře věděli, že provinční městečko Mladá Boleslav není dostatečně velké na to, aby v něm dvě takové dílny dokázaly přežít, ačkoli teď se cyklistika docela nosila. Zbytečno ptát se, zdali se dohodli… Přišli každý zvlášť, a odešli jako jedna firma. Laurin a Klement. Od této chvíle měli zůstat jeden druhému po boku celý svůj bývající aktivní život – po tři desetiletí – po tři překotné, často složité dekády, avšak sečteno a podtrženo byla to tři úspěšná desetiletí, která jejich jména proslavila nejenom v českých zemích, ale v celé Evropě. Nejprve kola, potom motocykly a brzy nato i automobily se značka L plus K se prodávaly od Londýna na západě až po Moskvu na východě kontinentu, a na evropských závodních drahách porážely soupeře těch nejzvučnějších značek, jako byly Benz, Steyer, Puch, Mercedes. Jenom v průběhu pouhých pěti let (1899 až 1904) získaly motocykly Laurin a Klement na závodech 56 prvních plus 59 druhých a třetích míst. Leč my zatím pořád stojíme na počátku jejich cesty…

Takže: Dne 30. září 1895 podali noví společníci, oba s křestním jménem patrona země české, žádost městské radě v Mladé Boleslavi o povolení založit novou prodejnu s jízdními koly. Nesetkali se s pochopením, odpověď radních zněla zamítavě. Jako důvod bylo uvedeno, že místo budoucí prodejny není dosud připojeno na městskou kanalizaci. Trvalo další dva měsíce, než nalezli jiný vhodný, tedy hodně levný a zároveň dostatečně prostorný objekt. Objevili jej až na samém konci města, v místě, kde se říkalo Na Hejtmánce. Majitel požadoval za objekt o celkové rozloze 120 čtverečních metrů nájemné 20 zlatých měsíčně. (Víc chtít se neodvážil. Hned vedle se totiž říkalo U Sedmi zlodějů, takže si lze představit, jakou reputaci tato část městské periferie měla.) Koncem roku 1895 tady firma zahájila činnost. Personálně ji na počátku tvořilo celkem pět osob: dva majitelé, dva dělníci a jeden učeň. V přízemí dvoupodlažní budovy vybudovali prodejnu, ve dvoře skladiště. V dílně pracovali na strojích, poháněných šlapáním na pedálech – všichni pěkně pospolu. Začátkem následujícího roku přibrali šest dělníků, v provozu se mohl uplatnit hnací agregát. Po několika bezesných nocích a úzkostí nad velikým výdajem se oba společníci rozhodli zakoupit dvoukoňový parní stroj pro pohon vrtačky, soustruhu a brusky. Byla to taková věru pionýrská doba.

O knihkupci a budoucím podnikateli Václavu Klementovi jsme si už leccos stačili povědět; neměli bychom zapomenout ani na Václava Laurina. Narodil se ve vesničce Kamení (jež se později včlenila do obce Pěnčína u Turnova). Na svět přišel 27. září roku 1865. (Laurin byl tedy o tři roky starší než Klement.) Příjmení jeho rodičů Václava a Marie Laurinových, jakkoli zní francouzsky, nebylo zde ojedinělé. Václav starší byl chudý rolník (ano, už z názvu Kamení nám naskakuje husí kůže), oba manželé byli zvyklí pracovat do úpadu od východu do západu slunce. Není divu, že svému synkovi chtěli osud ulehčit (v tom se poněkud lišili od Klementovy macechy). Jakmile Václav dorostl, poslali ho do Turnova jako zámečnického učně, od malička to byl totiž kromobyčejně zručný a šikovný kluk, který dokázal úlomkem drátu a rezavým hřebíkem spravit kdejaký poškozený nástroj. Tovaryšské zkoušky zvládl snadno, pak pokračoval na řemeslnické škole v Mladé Boleslavi, načež nastoupil u zámečnického mistra Najmana. Postupně zkoušel štěstí i jinde než v Boleslavi – v České Lípě, Jablonci, a pak i za hranicemi v Drážďanech, kde před zkušební komisí úspěšně složil zkoušky, jež mu umožňovala obsluhu parních strojů. Poté spojil síly s jistým Janem Krausem z Turnova a stal se jeho společníkem ve výrobě jízdních kol (což vypovídá mnohé o tom, že se Laurin v tomto oboru náramně vyznal, jakkoli to byla technologie na svou dobu složitá).

U Krause si vybudoval jisté zázemí – cena velocipédu tenkrát začínala na sto deseti zlatých (což byl zhruba dvouměsíční plat dobrého řemeslníka). Kolo nebylo zrovna pro každého; zisk z takovéhoto podnikání byl však jistě větší než z okopávání brambor v rodném Kamení. Ti dva tedy vyráběli v Turnově spolu jízdní kola, a jejich partnerství se dařilo dobře. Dokud…Dokud je Laurinův společník (který získal nevelké dědictví, a nenadálé bohatství mu stouplo do hlavy) nezačal zabíjet. Najednou začal mít o společné firmě přehnaně vysoké představy. Václav Laurin byl tichý, mírný až plachý člověk, a spory mu naháněly husí kůži, byly to u něj natolik silné povahové rysy, že ho nezměnil ani životní úspěch. Jeho charakteristickým rysem byla kromě řemeslné zručnosti a technické invence i skromnost, někdy až přehnaná. Ani jeho později strmě stoupající hvězda nic nezměnila na jeho charakteru. Nikam nechodil, nikam nejezdil, téměř s nikým se nestýkal, jen pracoval a pracoval a pracoval. Zřejmě nejvzdálenější město, kam se kdy z Turnova dostal, byly Drážďany a pak Praha. Zůstal uzavřeným, hloubavým a plachým člověkem bez ambicí na společenské uznání. Když ho například chtěli mladoboleslavští cyklisté zvolit presidentem svého klubu, poctu odmítl. Jakmile míra jeho neshod s Krausem přetekla, klidně a beze slova si posbíral svoje věci a šel.

Odstěhoval se do Mladé Boleslavě (Turnov nebyl dostatečně veliký pro dva a Kraus už byl tady zavedený). To už byl Václav Laurin ženatý. 29. září 1894 si vzal čtyřiadvacetiletou Emilii Marii Beranovou, dceru domkáře z Jiviny. Nebýt Krausova hloupého velikášství, které rozbilo jejich turnovské partnerství, a nebýt osudového setkání s Václavem Klementem, jistě by byl prožil život prostého zámečnického mistra. Jeho osud však čekala úplně jiná cesta.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.