Tragické nehody motorkářů. Příčinou je jejich nezkušenost

24. srpen 2015

Na silnicích přibývá takzvaných silných motocyklů. Jsou jejich řidiči, obzvláště ti mladí, připraveni řešit krizové situace, které přináší každodenní provoz?

„Jsou motorkáři a motorkáři. Jedna sorta jsou ti, kteří si chtějí splnit svůj sen, čekají na víkend a jedou se projet. Pak jsou motorkáři, kteří považují motorku za známku úspěchu. Pak jsou motorkáři, kteří to mají pod kůží, kteří bez toho nedokážou žít. Jde o neuvěřitelnou svobodu. Když jedeš, leze to do tebe a to je úžasné, to nejde popsat, to je mazec, krása,“ vypráví Michal Karvaj z Bíliny na Teplicku.

Michal přišel před několika lety při nehodě o část nohy, když mu z vedlejší silnice nedala přednost řidička osobního auta. Jak vidí poměr nehod, za které si mohou motorkáři sami, a nehod, které zaviní někdo nebo něco jiného? „Čtyřicet procent motorkáři, šedesát procent ostatní příčiny provozu.“

Stejný odhad má i severočeský šéf dopravní policie Jiří Ušák, mimochodem sám vášnivý motocyklista. Nejčastější nehodou podle statistik bývá nedání přednosti v jízdě. Podle Jiřího Ušáka řidiči zmiňují, že motorka na hlavní jela rychle a že ji přehlédli.

„Řekne se, motorkář letí jako blázen. To je část pravdy, že ho nezahlédl, protože na to neměl dost času, nebyl vidět. Na druhou stranu byl to on, kdo mu přednost nedal. A já bych nerad vynášel teorii, že si za to mohou motorkáři sami.“

Naučit se zvládat krizové situace

Motorkář Michal Karvaj souhlasí s tím, že většina řidičů nemá s motorkami zkušenosti. „Kámen úrazu jsou řidiči, kteří nemají odhad vzdálenosti a rychlosti. Zpravidla kruháky, řidiči tam vjíždí a motorkáři jsou v průšvihu.“

Za velkým počtem tragických nehod motocyklistů je nezkušenost. Shodují se na tom policisté i samotní motokáři. Legislativa nařizuje autoškolám při kurzech na silnější kubatury motocyklů nejméně 13 hodin výcviku. Podle experta na bezpečnost v dopravě Jana Pechouta není problém v délce kurzu.

Motorkáři

„Chyba je v legislativě, kdy žák v autoškole pořád za sebou vozí instruktora. Po celou dobu výcviku. A jeho první jízda je, že jede sám. Řada z nich může mít pocit nejistoty, že poprvé motorku ovládají sami. Některé to může svádět k riskování, co motorka umí, když na ní sedí jeden člověk.“

To samé si myslí majitel autoškoly a dlouholetý instruktor Milan Chalupný z Bíliny na Teplicku. Podle něj by bylo dobré, aby si každý motocyklista v rámci povinného výcviku vyzkoušel i zvládání krizových situací.

„Nebylo by od věci, kdyby si žák zkusil sám jízdu na nějakém polygonu, aby věděl, jak se chovat. Třináct hodin je dostačujících jezdit s instruktorem, ale pořád ho instruktor hlídá řídítky, koriguje. Žák nemá v autoškole možnost si sám řídit velkou motorku.“

I sebelepší výcvik a trénink nic nezmůže, pokud je člověk nezodpovědný a rád riskuje. Možnou motivací k opatrnější jízdě by podle šéfa severočeské dopravní policie Jiřího Ušáka mohl být nižší počet trestných bodů pro začínající řidiče.

„Přimlouval bych se za to, aby byly jiné bodové příděly do bodového systému u mladých řidičů. Klidně poloviční počty. Obecná statistika dopravních nehod hovoří o tom, že řidiči s praxí do tří let jsou absolutně nejrizikovější skupinou. Jednoznačně přitvrdit v těchto věcech.“

Výbava na motocykl se podceňuje

Co na přísnější posuzování řidičů a důkladnější výcvik neukušených jezdců říká Michal Karvaj? „Při absolvování řidičského průkazu na motocykl by měl člověk absolvovat nejen samotnou jízdu, ale aspoň jednodenní kurz na sportovních místech, kde člověk dostane to nejhlavnější. Umět řešit krizovou situaci, manévrovat s motocyklem. Hlavně váhu motocyklu. Jinak se chová motorka, která váží 100 kg a jinak se chová motorka, která váží 310 kg.“

Motorkáři v kožených bundách

Následky dopravních nehod bývají pro řidiče motorek fatální. Pokud nehodu přežijí, často se potýkají s trvalými následky, popisuje Petr Obruba, zástupce přednosty kliniky úrazové chirurgie Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.

„Nepěkné poranění dolních končetin. Pro motorkáře při čelním nárazu je typická zlomenina pánve, kdy hrází narazí motorkář na nádrž stroje. Vzácné a vážné je poranění na horních končetinách, kdy dojde k odtržení horní končetiny v rameni, bez postižení svalů a kůže, ale dojde k přerušení nervového zásobení. To vede k ochrnutí horní končetiny. Máme několik motorkářů každým rokem, kteří mají odřeniny tak hluboké, že si odbrousí část kosti a následky jsou trvalé. Na dolních končetinách to může vést ke ztrátě končetiny.“

Snížily by se následky nehod motorkářů v případě, že by používali kvalitní výstroj? Zcela určitě ano. Jak dodává šéf severočeské dopravky Jiří Ušák, málokdo chce do výstroje investovat peníze.

„Mladí řidiči si kupují dostupné motocykly po nesčetném množství různých nehod anebo se všelijakou úrovní údržby. Tito mladí řidiči vynaloží všechny prostředky, které mají, na nakoupení takového polovraku a co podcení, je bezpečná výbava na motocykl. Kombinéza, případně kalhoty, bunda s chrániči. I v reflexním provedení se objevují airbagové bundy, které mají pyropatronu připevněnou k motocyklu. Poté, co řidič motorku opustí třeba letem přes řídítka, se bunda nafoukne.“

Podle Michala Karvaje je důležitá i výstroj, která jezdce na motorce zviditelní. „Image, černá barva, matná „in". Ale musím si položit otázku, kde budu s tím motocyklem jezdit? Po městě? Mimo město? Na sportovních místech? Jestliže budu jezdit po městě, musím na sobě mít co nejvíce křiklavé barvy.“

Co motorkáře, jakým Michal Karvaj je, nutí sednout na motorku i poté, co při nehodě přišel o část nohy? „Tím, že jsem přišel o nohu, spousta lidí říkalo, „Hele buď rád, že jsi živý". Ale když mne vezli kluci z nemocnice, ještě bez protézy, první cesta byla do garáže, k rozbité motorce. Musel jsem si na ni sáhnout a věděl jsem, že to tím nekončí, že musím zas na to sednout.“

autor: sch
Spustit audio