Eva Kadlčáková: Ženská ženské

Ženská ženskou dovede i nejlépe ocenit. „Vy jste se ale vylepšila!“ nebo „Čoveče, vypadáš nějak dobře!“ má proti fádním mužským komplimentům trojnásobnou váhu. Když už kritičky rivalku stejného pohlaví pochválí, donutila je k tomu objektivní a nepopiratelná skutečnost. Anebo také vzájemnost, protože:

Jedině ženská ženskou chápe a vycítí, kdy se hodí té druhé udělat radost několika prostými slovy, zatímco muži svá vyznání obvykle dlouho promýšlejí, přešlechťují a nakonec stejně nevysloví. Případně je rozdávají na potkání, ze sportu. Řeknou nějaké ochechuli, jak jí to sluší, a pak se baví tím, jak se nebožačka rozplývá blahem. A to není pěkné.

Ženy se takovým koníčkům nevěnují. Možná jen proto, že to od nich nikdo neočekává...
Ženská ženskou potěší. Přinese jí kytku i přesto, že jí nezahnula.

Ženská ženské pomůže. Když se nastávající matka – obtěžkaná kromě plodu života svého ještě dvěma nákupními taškami - kymácí v městské hromadné dopravě od sloupku ke sloupku, zcela spolehlivě ji pustí sednout žena. Žena ženě vynese bez říkání kočárek do schodů, mladá žena pomůže staré poponést těžkou tašku. Neříkám, že kluci a pánové se ničeho podobného nedopouštějí, ale ženy jsou v převaze, nejenom populační.

Ženská ženskou podrápe. Pokouše. Poplive. Pomluví, podrazí, podvede. Ale neznásilní.
Ženská k ženské sedá. V čekárně se budou hřadovat jedna k druhé, do posledního místečka si ale budou udržovat odstup od jediného muže, který – a lituje toho velmi – téhož času praktika vyhledal. Až dorazí poslední dívka a nebude mít na vybranou, postaví se ke zdi a ležérně se o ni opře.

Ženská ženskou pobaví. Nebo se snad s vámi, pánové, někdy tak chichotala, jako když si s jinou souputnicí vypráví o porodech, o tampónech, o depilaci a o vás?

Ženská ženskou ze všeho nejvíc nesnáší! Stačí prkotina, špatně vyložená „prostá věta“, a šlus. Už se nikdy nedozvíme, proč se na nás vlastně ta Jiřka kaboní, co že jsme jí to udělaly, proč nezdraví a přechází na druhý chodník, proč na nás nenechá nit suchou. A i kdybychom to věděly, nic by to nezměnilo. Omluvy nepomůžou. Ženské nezapomínají a jako slonice se umějí nenávidět až za hrob. I když:

Ženská ženské nejspíš odpustí. Právě proto, že je smrtelná. Proto, že ví, jaké je to být bezmocná. Proto, že v rozhodující chvíli rozezná podstatné od nepodstatného. „Nemam čas,“ hlásí mi máma, „chodim teď každej den k Pepičce.“ „Prosimtě, dyť s ní už patnáct let nemluvíš?!“ „No jo, ale dyž ona je teď taková špatná, nosim jí jídlo. Ale co já si přitom od ní musim vyslechnout, to by jinej nevydržel...“

Ženskou a ženskou pojí zvláštní pouto. Spojenectví těla. Paměť duše. Princip ženství. Neumím ho přesně pojmenovat – i když mám pocit, že už po něm sahám. Rozhodně ale vím: to spojení je silné a obdivuhodné. A jsem hrdá, že jsem, holky, jednou z VÁS!