Ivan Štern: Kterak mě rodiče odnaučovali kouřit
Kouřit mě naučil ve třetí třídě Mikoláš. Pocházel z věčně rozhádané a rváčské pankrácké rodiny. Znal proto všelijaké triky. Příkladně mi odhalil tajemství vratných lahví.
Mikoláše jsem si dlouho neužil. Propadl a já ve čtvrté třídě musel vyměnit roli žáka za roli svůdce.
Žákem se mi stal Linhart. To bylo tak. V křoví u zdi sokolky, měli jsme vyučování až odpoledne, jsem ho zasvěcoval do tajů kouření. Na rozdíl od Mikoláše, zkušeného pokuřovače a učitele, jsem byl v ohledu vzdělávacím novic. Sotva si Linhart párkrát úspěšně potáhl a kašlaje, vypouštěl kouř zpět, odkryl jsem mu zbrkle taje šlukování. Jak se zakrátko ukázalo, tato má pedagogická ukvapenost se mi stala osudnou.
Během vyučování, bylo to už první hodinu, se Linhart pozvracel. Soudružka učitelka neomylně rozpoznala příčinu, ucítila, sotva se k Linhartovi přiblížila, pach cigaretového kouře. Otočila se prudce na patě a přes celou třídu neomylně zvolala: Šterne, obrať kapsy! Z jedné mi vypadly načaté letky a z druhé sirky.
Helenka Vávrová, moje sousedka z vedlejšího domu, již jsem tajně miloval pro její umně, maminkou každodenně splétané copánky, byla pověřena, aby k nám domů odnesla ceduličku s udáním. Častokrát u nás Helenka s copánky zvonívala.
Doma již čekala matka. Pedagogicky se tyčila za kuchyňským stolem. Laskavým tónem mě vybídla, abych se posadil. Vše důkladně promyslila. Půjde na mě s novodobou pedagogikou. Nechá mě kouřit cigaretu tak dlouho, dokud se mi neudělá špatně, a následně z mého nutkání zvracet pro mě vyvodí celoživotní poučení.
Posadil jsem se a ona ke mně přistrčila otevřenou krabičku lip a sirky. Vybídla mě, abych si zapálil. Rutinovaně jsem vyjmul cigaretu a vložil do úst. Rutinovaně rozškrtl zápalku a šluknuv si, vyfoukl první kouř, a dostal takovou facku, že neuletěla jen cigareta, ale s ní i má huba.
Po letech, to mi bylo patnáct, kouření patřilo k dobrému tónu ve společnosti zneuznaných básníků, již jsem navštěvoval. Rozhodl jsem se proto, že si s otcem otázku kouření vyříkám jako chlap s chlapem.
Když přišel domů, vybídl jsem ho, abychom si otevřeně popovídali. Souhlasil. Vybalil jsem otázku kouření i to, jak je pro mě kouření důležité i společensky. Otec se považoval za moderního a moderně jednajícího člověka. Byv mnou sice zaskočen, nedal přesto na sobě nic znát, a souhlasil s argumentem, že některé věci jsou opravdu již jen věcí mé vlastní odpovědnosti.
Na stvrzení dohody jsem ho požádal, abychom si společně vykouřili cigaretu. Nabídl mi svoji, s filtrem, a podal zápalky. Rutinovaně jsem cigaretu vložil do úst, rozškrtl zápalku, a rutinovaně, šluknuv si, vyfoukl první kouř.
Moderní člověk, moderně jednající vzal za své. Před očima se mi zajiskřilo, huba mi odletěla i s cigaretou, a místností se rozléhala ozvěna otcova starosvětsky rozhněvaného hlasu: Já ti zakazuju kouřit! Uvidím tě s cigaretou, pracky ti urazím!
Pak poručil, abych vstal a obrátil kapsy. Z jedné vypadl načatý balíček globusek a z druhé krabička se sirkami. Oboje spláchl do záchodu.
A pak nekuřte!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
