Přemysl Čech: Příliš brzy na smrt

5. září 2015

Začátkem devadesátých let se v Československé televizi všechno měnilo, přicházeli noví lidé. I do zahraniční redakce, ve které jsem tehdy pracoval. Mezi nimi se objevil i chlapík velmi mladého vzezření a typické chůze se špičkami chodidel mírně od sebe, jakoby hledal lepší stabilitu.

A tak Alexander Tolčinský dostal okamžitě televizní jméno, které znělo: Patnáctiletý kapitán. Společně jsme pracovali na pořadu Objektiv, který jsem tehdy dramaturgoval a moderoval.

I skoro čtvrt století poté jsme vydrželi vyměňovat si hlášky, které nám utkvěly v paměti jako třeba tu o lidech kmene Turkana, kteří se každý večer scházejí pod rozložitým stromem a přemítají. A taky dodnes jsme se zdravili pozdravem HA – HO! z Objektivu o amerických obyvatelích Divokého západu mountain manech.

Saša zůstal profesi zahraničáře věrný po celou svoji kariéru. A jakoby hledal stabilitu a své pravé místo i v životě, vydával se na docela nebezpečné mise. Jako třeba do zemí bývalé Jugoslávie, kde působil pod hlavičkou televize OSN.

Čtěte také

Ještě nedávno jsem mu dohledával záznam televizní reportáže, kterou chtěl využít ve vzpomínce na dvacet let starou událost, kdy chorvatská vojska získala zpět vládu nad městem Knin během operace Bouře. A stejné toulavé boty ho o něco později zanesly jako zástupce českého ministerstva zahraničí do Iráku, kde pomáhal v mezinárodní misi na poválečné obnově země.

Z pobytu vytěžil knihu Příliš brzy na snídani, kde mimo jiné popisuje raketový útok na hotel, ve kterém právě spal. Nepřežil jej Američan v pokoji patro pod Sašovým, ten se brodil jen v pyžamu a bosý závějemi skla, oblaky kouře a před hotelem se mu naskytl kuriózní obrázek jako fantaskní kulisa celé události: rakety byly odpáleny z mobilního zařízení, které bylo zamaskováno jako obyčejný vozík tažený oslíkem.

Saša Tolčinský

Po jejich odpálení došlo ke změně těžiště a opuštěný oslík se v postroji vznesl do vzduchu, hrabal nohama, hledal oporu a nechápavě hleděl na spoušť kolem sebe. Po křtu knihy jsem se Saši ptal: „Docela dost mrtvých jsi už viděl, nebojíš se v podobných situacích, že tě to může trefit taky?“ Saša se zamyslel a odpověděl: „Kdo by myslel na smrt“.

Naše přátelství utužovalo i to, že jsme oba pocházeli z pošumavské Sušice. Čas od času jsme se sem vraceli a vyráželi na Šumavu odpočinout si od rozhlasových a televizních vln a mlčky sledovat ty, které si hrály na řece Vydře nebo Otavě. Saša měl vždy v batůžku nějaký historický časopis nebo knihu, zkoušel mě z dat nebo událostí a já jeho na oplátku z hlavních měst i těch nejnesmyslnějších státečků, na které jsem si byl chopen vzpomenout.

Čtěte také

Nespletl se skoro nikdy. Svůj zájem o historii využíval i ve své novinářské práci, kdy nalézal zajímavé souvislosti především v regionech, o které se zajímal – ať už to bylo svého času Polsko nebo Balkán či Ukrajina.

Saša Tolčinský

V posledních letech jsme si zavedli v jedné strašnické vinárničce debatní neděle, kdy jsme probírali všechno možné a snad ještě raději i to nemožné.

A právě tady vznikl nápad na jednu z reportáží do televizního cyklu Jaro 45, kterou nám Saša natočil.

Vysílala se koncem srpna, když jsem byl na dovolené, a tak jsem Sašovi slíbil, že se na ní po návratu podívám ze záznamu a dám mu vědět.

To první jsem splnil, to druhé jsem už bohužel nestihl.

Tak to činím až teď: „Moc se mi, Sašo, líbila, zase jsi osvědčil svůj cit pro historii a mrzí mě, že se už nepotkáme nad další prací ať už v televizi nebo rozhlase. Přeji ti, kapitáne, dobrý vítr na tvé poslední plavbě. Tvůj Přemek.“

autor: Přemysl Čech
Spustit audio