Daniel Raus: Příliš brzy na snídani

Napsal ji po návratu z Iráku, vyšla v roce 2004 a nesla podtitul: Irák – pohled zblízka. Což bylo Sašovi vlastní, dívat se na věci zblízka. Byl ostatně dopisovatelem z krizových oblastí, a bez potřeby vidět věci na vlastní oči by to ani nešlo. Jenomže ty pohledy v něm zůstávaly. Nedaly se vymazat, jako to udělá guma s nápisem, načmáraným tužkou.

A tak hladový Saša kolem poledne nadhodil možnost společného stolování, já se obligátně zeptal, jestli není příliš brzy na snídani, a on povídá, že je, načež jsme společně s dalšími kolegy vyrazili.

Odehrávalo se to na adrese: Dykova ulice číslo 14. Přesně tam, kde bylo kdysi vojenské vysílání Československého rozhlasu, odkud po prvních dnech okupace v roce 1968 dostávali obyvatelé informace, zatímco sovětští okupanti marně slídili všude kolem. Na místě, kde se zrodil Jára Cimrman, odkud po pádu komunismu vysílala Svobodná Evropa. Na místě, kam přišli všichni v černém, když jsme uspořádali závěrečný večírek po rozhodnutí, že rozhlas „Dykovku“ prodá.

Saša Tolčinský nikdy nezkazil žádnou legraci. Jednou našel svoji knížku v Levných knihách, hned nám oznámil, že ji koupil za velmi příznivou cenu, ale litoval, že ho nenapadlo koupit všechny, protože taková příležitost se nemusí opakovat.

Mimochodem, na obálce je obří socha Saddáma Husajna ve chvíli, kdy ji zvedá jeřáb. Nafoukaný diktátorův výraz je najednou směšný a trapný. A kapitola o té snídani se týká teroristického útoku na hotel Rašíd, ve kterém tehdy Saša s dalšími diplomaty a novináři bydlel. Jeho pokoj měl číslo 804, jedna z raket zasáhla pokoj přímo pod ním. Tehdy měl štěstí.

Před týdnem ho ale štěstěna opustila. A já si říkám, že nejvzácnější, co člověk v životě má, jsou lidé kolem něj. Říkám si, že tady bude Saša chybět. Říkám si, že na tuhle jeho nebeskou snídani bylo příliš brzy. Ale doufám, že to je ta nejlepší snídaně, jakou si kdo umí představit.