Jiří Černý, hudební publicista
„Budete zkoušet mou paměť?“, zeptal se mě Jiří Černý před vysíláním vltavské Telefonotéky a připomněl fakt, že o vážné – klasické – hudbě psal dávno před tím, než mu otiskli první hodnocení „jeho“ populární hudby.
O paměti vyhlášeného novináře jsem ale ani chvíli nezapochyboval. O tom, co všechno si pamatuje svědčí mj. i Černého knižní rozhovor s Jaroslavem Riedelem „ Kritik bez konzervatoře“… Mezi jinými (mnohem důležitějšími) vzpomínkami nechybí ani ta, v níž na jeho seminář svou první kulturní recenzi přinesl i tehdejší studentík Robert Tamchyna.
A vida, já už to přitom dávno zapomněl! I proto je dobré mít Jiřího Černého. S dobrou pamětí a originálním novinářským stylem…
Hosté Telefonotéky, na které se můžete těšit.
A protože přišel do studia autor, o kterém se v souvislosti s vydáním jeho souborné novinářské práce mj., píše: „… že je s největší pravděpodobností jediným českým hudebním publicistou, jehož sebrané spisy mají šanci vyjít. Není totiž jen novinářem. Je také ikonou…", je jasné, že si telefony tentokrát opravdu neodpočinuly.
V letech 1951–55 vystudoval průmyslovou školu stavební v Praze, pokračoval však na katedře žurnalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1955–60, Mgr.). Pracoval jako sportovní novinář v časopise Československý sport, 1963–65 byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Mladý svět. Poté působil jako hudební publicista a kritik ve svobodném povolání (jen v letech 1971–73 byl zaměstnán jako tiskárenský korektor a 1973–77 jako pedagog na Lidové škole umění v Praze). V letech 1990–92 byl šéfredaktorem časopisu Rock & Pop, od té doby je opět ve svobodném povolání.
Zájem o hudbu, který brzy převládl nad jeho aktivitami ve sportovní oblasti, projevil Černý už na počátku své novinářské kariéry: jeho vůbec prvním textem s hudební tematikou byla recenze inscenace Bizetovy opery Carmen ve Smetanově divadle (Večerní Praha 28. 3. 1956). V oblasti operní tvorby získal empirickou cestou mimořádně bohaté znalosti, jichž využívá ve své odborné publikační činnosti.
Od počátku 60. let píše kritické recenze. Jeho soudy jsou psány bohatě obrazným, při tom však srozumitelným jazykem. Od poloviny 90. let recenzoval operní a muzikálové inscenace (zejména v dvouměsíčníku Svět a divadlo a v Divadelních novinách)
Jiří Černý v Telefonotéce nezapřel svou dlouholetou rozhlasovou zkušenost a schopnost nejen trefně psát, ale i poutavě vyprávět a vzpomínat. Hudební novinář sám o sobě ví, že: „…mě baví všecko možný, což může být pro novináře výhoda i nevýhoda: ve všem se vyznám trochu a v ničem pořádně. Taky netrpím mindrákama, že už třeba nemůžu běhat a jezdit na kole, a že se belhám s nordickými hůlkami. Ne že by mě to bavilo, ale že bych se tím žral? To vůbec. Nebo že jsem se nikdy nenaučil pořádně anglicky, přestože angličtinu přes padesát let používám. No, co? Mindráky z toho nemám."
(Z životopisu Jiřího Černého)
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
