Babiččiny detektivky mají úspěch i u dětí, říká vnuk Agathy Christie
Do kolonky „povolání“ by mu při vyplňování dotazníků stačilo napsat jen: vnuk Agathy Christie. Angličan Mathew Prichard ostatně stojí v čele společnosti, která se stará o odkaz i práva k dílu první dámy světové detektivky a i znamenité dramatičky. O své práci i o slavné spisovatelce mluvil i v rozhovoru pro Český rozhlas, který se natáčel během festivalu v anglickém Torquay.
„Myslím si, že její dílo je takovým zvláštním způsobem nadčasové. Její postavy jsou univerzálně přenosné nejen do televize a dalších médií, ale taky do všech možných jazyků a reality zemí po celém světě,“ říká o své babičce Mathew Prichard.
„Babička ukázala podivuhodnou znalost lidských povah. Tenhle týden jsem mluvil s lidmi z České republiky nebo Brazílie. V dalších dnech mám jednání s lidmi z Číny, kteří chystají divadelní představení v mandarínštině. Ta univerzální srozumitelnost je obrovská, ale zároveň ji neumím úplně vysvětlit,“ podotýká Mathew Prichard, který pečlivě volí každé slovo. Vlastně podobně jako jeho proslulá babička.
S vnukem spisovatelky Agathy Christie Mathewem Prichardem natáčel zpravodaj ČRo Jiří Hošek
Mathew prostřednictvím společnosti Agatha Christie Limited kontroluje většinu autorských práv, která se k rozsáhlému dílu vážou. Dohlíží velmi přísně na to, jak se v té které zemi s pracemi Agathy Christie nakládá.
Někdy dokonce mluví i do toho, jakými herci chtějí autoři obsadit tu kterou roli.
„David Suchet hrál roli Poirota pro televizi ITV po dlouhých 25 let. Z toho samozřejmě vyplývají určitá omezení ohledně práv, co se dál může dělat s postavou belgického detektiva. Většinou to chodí tak, že když produkce kdekoli po světě chystá něco většího pro televizi nebo do kina na motivy Agathy Christie, máme určitý vliv na to, kdo bude hrát hlavní roli. Máme také jistou kontrolu nad tím, kdo napíše scénář. Ale jakmile se začne točit, tak nad výsledkem ztrácíme jakoukoli moc,“ říká vnuk Agathy Christie.
O penězích se Mathew Prichard bavit nechce, ani o případech, kdy došlo k exemplárnímu porušení autorských práv. Jen významně utrousí, že jeho společnost má mimořádně kvalitní právní oddělení.
Mathew Prichard však zdůrazňuje, že jeho hlavním cílem pořád zůstává šíření díla Agathy Christie. To prý má mimochodem úspěch i u dětí.
„Třeba román Deset malých černoušků je v celých Spojených státech na seznamu povinných školních knih. Vyhlásili jsme v Americe soutěž Master Teacher pro nejlepšího pedagoga, který používá dílo Agathy Christie ve svých hodinách. V Americe si možná ještě víc než v Británii uvědomili, že babiččiny knížky jsou velmi vhodné pro dětské čtenáře. Teď samozřejmě nemyslím ty, kdo se teprve učí číst. Dialogy jsou totiž velmi přirozené a jazyk dost jednoduchý. Celkově mám pocit, že ty knihy nestárnou, jako v případě jiných autorů,“ konstatuje Mathew Prichard.
Podle něj byla pro Agathu Christie, rozenou Millerovou, později Mallowanovou, nesmírně důležitá rodina. Jeho samotného prý naučila babička vše o tom, co dodnes ví nejen o literatuře, ale třeba také o hudbě.
Slavná autorka prý byla velmi nesobecká a uměla nejen poutavě vyprávět, ale také trpělivě naslouchat.
„Babička určitě nepracovala pořád. Byla hodně disciplinovaná. Většinou psala knihu tak od dubna do července. Je pravda, že občas v letním sídle v Greenway četla korektury, ale jinak léto věnovala maximálně své rodině. Měla samozřejmě různé další povinnosti, ale byla ohledně nakládání se svým časem opravdu hodně pečlivá,“ dodává Mathew Prichard.
