Jiří Tichý: Současnost do veřejného prostoru!
„Jedna socha opravdu není nebezpečná, nebezpečné je to, co se skrývá za ní,“ reagoval maďarský vrchní rabín v květnu 2012 na právě odhalenou sochu Horthyho.
Vzpomněl jsem na jeho moudrá slova v souvislosti s rekonstrukcí Malostranského náměstí a jeho přeměnou z nestoudného parkoviště v opět příjemný veřejný prostor, ale i snahou o znovuobnovení pomníku maršála Radeckého v jeho spodní části.
Nezpochybňuji uměleckou kvalitu díla, ani hrabětovo vojenské umění a zásluhy včetně vítězných bojů s Osmanskou říší, což pro mnohé jistě nazrálo dnes do aktuálnosti.
Ale... Nebylo pochyb, že po listopadovém převratu začnou se odstraňovat sochařské symboly, jež v období čtyřiceti let zamořily města, obce i mnohé vísky, v nichž však v konfrontaci s pomníky obětí z 1. světové války a desítkami soch sv. Jana Nepomuckého zůstaly naštěstí upozaděny.
Ptám se však – a myslím tím i sochařskou repliku morového sloupu na Staromáku: Je opravdu nutné znovuinstalovat či kopiemi obnovovat dávno odstraněné symboly odvátých časů? Nestačí Albrecht z Valdštejna, Josef II., císař František I. a desítky Masaryků namísto sundaných Fučíků, například?
Připomínám si tuhle sochařskou oživovací mánii vždy, přejíždím-li Čechův most a na soklu dávno odstřeleného Stalina kývá na mě ze strany na stranu Metronom sochaře Vratislava Nováka. Nádhera! Napravo nalevo, coby memento časů minulých a času přítomného.
A jsme opět u lokálního tématu, které v povědomí spoluobčanů uvadá s tím, jak bují témata celoevropská, najmě celosvětová: Jak vhodně, citlivě a především současným pohledem sochařsky dotvořit veřejné prostory v městech a obcích.
Zářijovému odhalení sv. Zdislavy v Křižanově rozumím, je to jejich nejslavnější rodačka, navíc proslulá nikoli vojevůdstvím jako francouzská Johanka, nýbrž péčí o nemocné a chudé. Souhlasím.
Když koncem 60. let sochař Jiří Seifert spolu s dosud neznormalizovaným městským zastupitelstvem Liberce rozhodl se zhodnotit sochu nejen jako výtvarný doplněk konkrétní architektury či připomenutí historické události, nýbrž coby svébytný umělecký artefakt zasazený do městského prostoru, bylo to zjevení.
Tehdy současné plastiky obě kurátorky pojednaly ve formě finálního aktu volné svobodné sochařské tvorby. Aby sochy žily v místě svůj vlastní nezávislý život.
A právě počátkem října před 18 lety navázali na tento projekt studenti Fakulty výtvarných umění v Brně spolu s kolegy z pražské umprumky a Akademie výtvarných umění projektem Statek 01 v Jičíně, kde prezentovali sochařské výtvory vzniklé v rámci sympozia na pštrosí farmě v Černíně. Veřejný prostor města pohádek zkrášlili sochařskými artefakty bez dějinných či osobnostně historizujících souvislostí.
Vím, podobné akce konají se i nyní v Brně a jinde, snažme se však, aby nezůstaly jen příležitostnými venkovními galeriemi, nýbrž aby skutečně umělecky vyzrálé plastiky zůstaly ve veřejném prostoru natrvalo. Současných mladých i „zasloužilých“ sochařů máme dost.
Post skriptum: Že by základní kámen k pomníku Jaroslava Seiferta na Žižkově byl další vlaštovkou? A co oslovit Jana Koblasu při dotváření Malostranského náměstí?
Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3489086.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
