Karel Hvížďala: Nobelova cena za literaturu - dokument o sovětské hrůze
"Účastnil jsem se velké prohrané bitvy za skutečnou obrodu života," napsal Varlam Šalamov po té, co strávil sedmnáct let v sovětských lágrech, cituje ve své poslední knize Doba z druhé ruky čerstvá nositelka Nobelovy ceny za literaturu novinářka Světlana Alexijevičová.
Knihu u nás letos vydalo nakladatelství Pistorius a Olšanská v Příbrami.
Název odpovídá stylu práce paní Alexijevičové: sbírá vzpomínky na události, které sama, narodila se v roce 1948, nezažila, a to dělá od počátku své profesní kariéry. Nejprve se zabývala druhou světovou válkou v knize Válka nemá ženskou tvář, černobylskou katastrofou v Modlitbě za Černobyl a válkou v Afghánistánu v knize Zinkoví hoši.
Poslední její kniha je z roku 2013 a představuje v ní svědectví lidí, kteří srostli s ideou něčeho, čemu se říkalo komunismus či socialismus, který se v nich zakořenil tak, že z nich nešel vyrvat. Jejich světem se stal stát, který jim nahradil vše, dokonce vlastní život. To je něco, co pro hedonistický západ je v dnešní době zcela nepochopitelné, neuchopitelné, a proto tak fascinující.
Světlana Alexijevičová píše: "Lidé chtějí žít jednoduše, bez velkých idejí. Takhle to ale v ruském životě nikdy nebylo, nenajdeme to ani v ruské literatuře. Po pravdě řečeno jsme vojáci. Buď jsme válčili, nebo se válčit chystali. Nikdy jsme nežili jinak. Proto to vojenské smýšlení. I v míru se žilo jako na vojně. Buben hřměl, prapory vlály, srdci se chtělo vyskočit z hrudi ven. Lidé nedbali svého otroctví, dokonce je milovali."
To se nedá ani našemu čtenáři moc dobře vysvětlit, protože jak v knize zdůrazňuje autorka, mnozí se na pravdu dívali jako na nepřítele, a to do značné míry v Rusku ještě přežívá.
Věty jako: "Musíme přesvědčit devadesát milionů ze sta, žijících v Sovětském Rusku. Se zbylými není možné se bavit, ty je třeba odstranit," kterou řekl Grigorij Zinověv v roce 1918, pocházejí skutečně z jiného světa: pochopit je může jen ten, kdo zažil Hitlera, který místo o přesvědčování mluvil o převýchově a zbylé rovněž odstraňoval, tedy zabíjel.
A to odstraňování muselo být děláno demonstrativně. Vladimír Lenin v roce 1918 nařídil: "Provést to tak, aby to na stovky verst kolem lidé viděli a třásli se strachem."
Stalin v tomto duchu pokračoval a dokonce i zmíněného bolševického revolucionáře Zinovjeva v roce 1936 nechal popravit: nejprve ho obvinil z vraždy Kirova, kterou sám zorganizoval, nechal ho odsoudit k deseti letům vězení a pak ho dodatečně nechal popravit kvůli vymyšlené účasti na teroristickém spiknutí proti Stalinovi. A dnes Stalinovi zase vztyčují Rusové sochy.
Světlana Alexijevičová konstatuje: "Dříve jsme vždycky přežívali, ale nikdy jsme zatím nežili." A dodává: "Nadávali jsme na Jelcina a Gorbačova. Na Jelcina za to, že změnil Rusko. A na Gorbačova? Na něj proto, že změnil všechno. Celé dvacáté století. Teď to bude tak jako jinde. Jako všude."
A my můžeme dodat, že toho se mnozí v Rusku lekli, a proto má Vladimír Putin takový úspěch: Putin většině Rusům nabídl znovu svět, v kterým se vyznali, kde pravda, a ten kdo s ní argumentuje, je nepřítel. A proto je taky dobře, že Nobelova cena na tuto knihu upozornila: připomněla nám, že Rusko respektuje jen sílu.
Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
