Syrští uprchlíci v Jordánsku zájem o azyl v Česku mají, s žádostí ale často neuspějí
Do Evropy přicházejí desetitisíce uprchlíků ze Sýrie. Riskují životy a mnozí z nich nebezpečnou cestu nepřežijí. V pondělí přepravil vládní speciál z Jordánska do České republiky první oficiální skupinu syrských azylantů. Letadlo ale přiletělo téměř prázdné. Z plánovaných patnácti rodin do něj na ammánském letišti nastoupily pouze tři. Zájem o azyl v České republice je přitom mezi Syřany v Jordánsku značný.
"Můj muž odjel na léčení do České republiky v roce 2012. Strávil tam v nemocnici měsíc. Udělali mu operaci kloubů a pak se vrátil za námi do Ammánu. Zákrok dopadl skvěle, od té doby neměl žádné problémy,“ říká 27letá Raša, která sedí se svými dvěma dcerami a malým synem v prázdném ammánském bytě.
Syrští uprchlíci v Jordánsku mají velký zájem o azyl v Česku. Jako například Ahmadova rodina, se kterou v Ammánu natáčel Štěpán Macháček
Do Jordánska utekli ze syrského Homsu na začátku války. Rašin muž Ahmad měl klouby zničené mučením v syrské věznici. Léčil se pak v českém programu Medevac.
"Manžel se loni rozhodl podat žádost o azyl v České republice. Šel na ambasádu asi třikrát, vzali si od něj dokumenty a řekli mu, že žádost předají. Takhle pak čekal šest měsíců, žádné odpovědi se ale nedočkal. A to se tolik chtěl do Česka vrátit."
Nakonec se Ahmad vydal na vlastní pěst do Rakouska, končila mu totiž platnost syrského pasu.
"Jednou se málem utopili, když se s nimi převrhl člun. Turecká hlídka je ale zachránila. Než ale dorazil do Rakouska, byla jsem s dětmi nervově na dně," prozrazuje Raša.
Během léčby v České republice před třemi lety Ahmad o azylu vůbec neuvažoval. Přál si vrátit se co nejdřív s rodinou do Sýrie. Tehdy ještě doufal v brzké ukončení války. Veškeré naděje na návrat ale už pohasly.
Raša se s Ahmadem v Rakousku spojuje přes velký smartphone obrazem i zvukem. Moderní telefony jsou pro uprchlíky naprosto nepostradatelné a rozhodně nejsou známkou blahobytu.
"Moc jsem si přál vrátit se do Česka. Myslel jsem, že Česká republika bude chtít přijmout v první řadě nás, které léčila. Já jsem jí za tu léčbu opravdu vděčný. Po bezvýsledných pokusech zažádat o azyl jsem ale ztratil naději, že se do Česka vrátím. Proto jsem se vydal do Evropy,“ vysvětluje Ahmad.
Ten strávil v české nemocnici asi měsíc. Za tu dobu se sice s Českem seznámil jen velmi málo, obrázek si ale udělal:
"Měl jsem možnost projít se po Praze, byl jsem také na návštěvě u kamaráda v Plzni. Česko se mi opravdu moc líbilo a Češi jsou mi svým stylem života a humoru sympatičtí."
Pokud by se přeci jen azyl v Česku povedl, vidí Raša jako největší výzvu naučit se češtinu. Sama teď sedí v muslimském šátku, nějaké kulturní rozdíly ale neřeší:
"My nejsme nijak zvlášť ortodoxní muslimové. Třeba o nošení muslimského šátku ať se dcery svobodně rozhodnou samy. Víra je přeci v srdci, a ne v šátku. Znám spoustu žen se šátkem, které se podle dobrých mravů moc nechovají, a naopak. S tímhle vážně problém nemám."
Do Prahy nakonec přiletěli lidé náhodně vybraní UNHCR, tedy Agenturou OSN pro uprchlíky. Do České republiky je tak vlastně zavál osud. O zemi neví skoro nic. Třeba právě Ahmad s Rašou, kteří o azyl v Česku vyloženě stáli, mezi nimi ale nebyli.
