S houslařem Janem Špidlenem nejen o houslistech

Host (Jan Špidlen): Před 37 už.

Moderátor (Naděžda Hávová): Už před 37. Pochází ze známé pražské rodinné dynastie houslařů. Firmu založil v roce 1890 pradědeček František Špidlen. V tradici pak pokračovat dědeček Otakar a tatínek Přemysl. Vystudoval řezbářství na Umělecko-průmyslové škole a studoval také na speciální houslařské škole v německém Mittenwaldu a v Británii u špičkové firmy, a teď vás poprosím, abyste mi pomohl...

Host (Jan Špidlen): Je to J8 and bier.

Moderátor (Naděžda Hávová): Z houslařských soutěží si Jan Špidlen vozí ta nejvyšší ocenění. Před Vánoci, to tuším byla naposledy soutěž, které jste se zúčastnil, v Paříži získaly jeho nástroje druhou cenu a také ocenění za nejlepší zvuk. Jan Špidlen je ženatý a má dvě děti.

Moderátor (Vladimír Kroc): Počítáte, kolikery housle jste už vyrobil?

Host (Jan Špidlen): No počítám to, je to někde přes 50.

Moderátor (Vladimír Kroc): A vzpomínáte na ty úplně první? Máte je?

Host (Jan Špidlen): Nemám je, už ty zmizely vlastně záhy. Mým prvním zákazníkem byl vlastně Josef Suk, ten ty první housle zakoupil za takových zvláštních okolností. Tehdy probíhal takový vědecký výzkum a ty housle jsme tam testovali. Já to nechci rozebírat do podrobností, ale ty housle vlastně snad shodou okolností dopadly velice dobře a to panu mistrovi Sukovi imponovalo, takže později se ty housle dostaly do Švýcarska, nevím, jestli jsou tam dodneška.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kolik vám bylo let, když jste vytvořil svoje první housle?

Host (Jan Špidlen): Mě bylo, tuším, 18 nebo 19.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ono by se mohlo zdát, že povolání jste měl předurčené vlastně hned od narození, alespoň podle toho výčtu, který jsem hned na začátku uvedla, ale vaše cesta k houslařině zas až tak přímočará nebyla. Jak to vlastně bylo?

Host (Jan Špidlen): No, já nevím, proč by nebyla přímočará. Já myslím, že byla velmi přímočará. Rodiče samozřejmě se snažili, abych nezběhl z řemesla a směrovali mě už od prvpočátku od dětství do týdle práce, no a takže jsem hrál na housle od útlýho dětství...

Moderátor (Vladimír Kroc): Hrál jste rád?

Host (Jan Špidlen): Hrál jsem nerad. To je, myslím, výjimečně, když to dítě, ty začátky když překonává...

Moderátor (Vladimír Kroc): Když jste začínal? Měl jste takové ty čtvrtinky, ty nejmenší nebo osminky vlastně?

Host (Jan Špidlen): No jistěže, v šesti letech, když začnete, tak potřebujete malinký housle.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kdo je vyrobil?

Host (Jan Špidlen): No, na ty housle teďka hraje zase můj syn a to jsou...

Moderátor (Vladimír Kroc): A hraje rád? Že vám skáču pořád do řeči.

Host (Jan Špidlen): Nehraje taky rád, potatil se. No, to jsou vzácný housle vlastně, to jsou housle od, nevím přesně, možná je toS trnad, možná je to Helmer, je to jeden ze dvou starých pražských mistrů a je to teda vopravdu rarita, takovýdle malinký housle.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tak možná se s nimi hraje lépe než s obyčejnými houslemi z obchodu.

Host (Jan Špidlen): Hrají opravdu krásně, no.

Moderátor (Vladimír Kroc): Jak dlouho to vůbec trvá, než vyrobíte housle?

Host (Jan Špidlen): To trvá zhruba tři měsíce. Já stačím udělat tak čtvery až patery housle do roka.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě abychom nezběhli od té mé předchozí otázky. Ptala jsem se na to, jaká byla vaše cesta k houslařině a tím, že jsem říkala, že nebyla zas až tak přímočará, tak jsem měla na mysli to, že za komunistů, pokud dobře vím, tak tady žádné houslařské učiliště nebo houslařská škola nebyla.

Host (Jan Špidlen): No, byla. Tady houslařská škola byla, ale byla vlastně přidružená k továrně na hudební nástroje, takže vychovávala ne mistry, ale de facto dělníky do té továrny a řekněme dílenské mistry. Takže ta škola pro ambice v naší rodině vhodná nebyla, takže jsem využil příležitosti jít do té německé školy. Ale to mě už bylo asi, myslím, 15 nebo 16 let. Do té doby tou nejvhodnější školou, tím nejlepším vzděláním bylo řezbářství na Střední umělecko-průmyslové škole. Je to paradoxní, já jsem vlastně vyučený nebo vystudovaný řezbář, ale nikoliv houslař. Já jsem, v tom Německu jsem strávil pouze dva semestry, protože v tý době nebylo možný dostat povolení na pobyt na západě na delší dobu, takže jsem tu školu tam nedodělal. A doučil mě vlastně otec, ale otec zase mě nemohl dát v té době žádný výuční list, takže já vlastně nejsem žádný houslař.

Moderátor (Naděžda Hávová): Čím vlastně výroba nástroje začíná? Pokud se mohu zeptat nevyučeného houslaře.

Host (Jan Špidlen): No začíná se samozřejmě výběrem toho dřeva. V první řadě to dřevo musíte někde koupit, sehnat, dlouho ho skladovat, takže ten proces...

Moderátor (Naděžda Hávová): A není to tak, že vy jezdíte do lesa a vybíráte si jednotlivé stromy, to ne?

Host (Jan Špidlen): Takhle to obyčejně není. S tím stromem obchodují zase specielní obchodníci, ti ho někde těží a třídí a suší a skladují a my pak už obchodujeme s nimi. I když teď se mi podařilo vlastně prodělat i takovou zkušenost tý těžby. My jsme s takovou mezinárodní skupinkou houslařů jsme se domluvili, že pojedeme se podívat na to místo, kde to dřevo roste, to je v italských Dolomitech. Tam právě jeden z těch houslařů má nějaké kontakty a zkušenosti už, takže jsme tam vytipovali asi tři stromy a teď jsme to tam vopravdu ručně řezali a štípali, tak to bylo...Ne, že by to dřevo jsme našli lepší než najdou ty obchodníci, ale byla to hrozně příjemná zkušenost.

Moderátor (Vladimír Kroc): Houslařina není jenom zručnost, souvisí i s uměleckým cítěním, je v ní kus fyziky a chemie. Právě to říká váš tatínek, Přemysl Špidlen. Podle něj má na zvuk houslí největší vliv lak. Asi budete s otcem zajedno?

Host (Jan Špidlen): Ano, ale není to jenom lak. Na těch houslích je mnoho kritérií, který se musej dodržet a splnit co nejlépe. Tajemství zvuku není jenom v laku, tajemství zvuku je i v tom dřevu, i v tý konstrukci a nakonec i v tom používání. Ty housle mají, nebo respektive dřevo má paměť a to, jak se na ty housle hraje, jak se s nima zachází, to je z nich potom i slyšet.

Moderátor (Vladimír Kroc): Víte, je třeba spousta dobrých houslistů, ale je málo virtuózů. Předpokládám, že podobně je to i u houslařů. Jak se liší vynikající houslař od, řekněme, průměrného?

Host (Jan Špidlen): No v houslařství je to tak, že houslař si může sám sebe nazývat i jakýsi obchodníček, který dělá kobylky nebo jenom ty housle čistí a nějakým způsobem s nima obchoduje, to je těžký, kde je přesně ten předěl, kde začíná mistrovská práce. Dá se říct, že člověk, který dovede samostatně postavit nástroj, tak se dá nazývat houslařem. Ty opraváře, tam je to, řekněme, diskutabilní.

Moderátor (Naděžda Hávová): Opravujete si své vlastní nástroje?

Host (Jan Špidlen): No jistě, ano.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když za vámi přijde zákazník. To děláte taky, servis?

Host (Jan Špidlen): To houslařství je dost komplexní činnost. To opravárenství, řekněme, znalectví a vůbec kontakt s těmi historickými nástroji je strašně přínosný a důležitý. Takže nelze se tomu jako vyhnout a dělat jenom ty nový nástroje. To pak člověk nemá tu invenci a plno mu chybí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Housle se už po staletí vizuálně vlastně nemění. Podléhá tenhle nástroj vůbec módě?

Host (Jan Špidlen): No, nepodléhá. Je pravda, že už 300 let ty housle jsou nezměněné a dokonce na toto téma proběhl, takové setkání, takový jako malý kongres, zase mezinárodní, kde mě pozvali a teď jsme se právě bavili o tom, jestli je to naše neschopnost, že ty housle se nevyvíjí nebo jestli je to nutný, jestli ty housle jsou tak dokonalý, že už žádný vývoj není možnej.

Moderátor (Vladimír Kroc): K čemu jste došli?

Host (Jan Špidlen): No, to právě člověk těžko naplánuje. To ukáže až čas, jestli ty inovace, jestli budou mít smysl a jestli budou mít uplatnění. Každý z těch houslařů, kteří se tam účastnili, nás bylo devět, tak připravil nějaký projekt na inovaci nástroje, těch houslí. Tak já jsem si vymyslel takový pozměněný model, měl jsem na to takovou teorii vymyšlenou, že by to teda mělo líp znít. Vlastně jsme se všichni shodli na tom, že samoúčelná změna jenom proto, abychom něco změnili, že nemá smysl. Takže se snažíme posunout ty housle k lepšímu a tam ten prostor je strašně malinký.

Moderátor (Vladimír Kroc): Naděžda už na začátku řekla, že se zúčastňujete nejrůznějších mezinárodních houslařských soutěží. Jak taková soutěž probíhá?

Host (Jan Špidlen): Ty soutěže jsou vesměs anonymní, takže člověk tam pošle nástroj, který nesmí být signován a nesmí v něm bejt ta viněta. Ten nástroj tam dostane nějaký číslo a teď ho hodnotí porota v několika kolech. Ta porota většinou je, nebo vždycky se skládá ze dvou částí. Jednak z té houslařské části, která hodnotí tu estetickou, tu výtvarnou část, a jednak ze zvukové, to jsou muzikanti, který zase na to hrajou a poslouchaj se a tak. No a v průběhu těch většinou tří kol se vyčlení třeba 10 finálních nástrojů a jeden ta porota označí za nejlepší.

Moderátor (Naděžda Hávová): Jste vy vůbec přítomen na takové soutěži a nebo si pak jezdíte až pro cenu?

Host (Jan Špidlen): No vzhledem k tomu, že ty soutěže jsou anonymní, tak nejsou přístupné veřejnosti. Takže většinou na těch soutěžích nemá smysl být dřív než je nějaké vyhlášení. Potom následuje výstava a zpravidla také diskuse s těmi porotci, což je to nejlepší, protože ta zpětná vazba, to, že požádám ty porotce o jejich názor, o jejich výtky, o nějakou kritiku, tak to mě velice, každému houslaři to nesmírně pomůže. A samozřejmě i to přímé porovnání, že uvidím ty ostatní nástroje, tak to je ten největší přínos ze soutěže.

Moderátor (Vladimír Kroc): Kdy jste přestal hrát nebo ještě hrajete?

Host (Jan Špidlen): Já jsem byl snad nejstarším žákem v Lidové škole, já jsem tam chodil snad 16 let.

Moderátor (Vladimír Kroc): Ještě si zahrajete doma někdy?

Host (Jan Špidlen): Ale zahraju, to zase ne, že by mě to vůbec nebavilo, já si zahraju si chutí, ale je to i potřeba. Ten zvuk, prostě ty nástroje různě vyzkoušet, takže samozřejmě, že to není nějaké plánované zdokonalování se, já denně necvičím, ale pro tu moji potřebu to stačí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Už jste někdy seděl v porotě takové soutěže?

Host (Jan Špidlen): Jednou se mi to podařilo a musím říct, že mě to absolutně vyčerpalo. Je to obrovská zodpovědnost a těch nástrojů když je tam třeba 50 nebo i víc a člověk to nechce, nechce nikoho poškodit, já jsem se snažil to dělat maximálně poctivě. Možná, že to bylo díky mý nezkušenosti, že jsem si to prostě nedokázal nějak líp přetřídit, tak já jsem tam strávil snad vo dvě hodiny dýl než všichni ostatní porotci.

Moderátor (Naděžda Hávová): A kolik nástrojů jste musel posoudit?

Host (Jan Špidlen): Tam jich bylo nějak přes 50, no, to byla taková menší soutěž. To byla domácí soutěž i s mezinárodní účastí, pořádaná v Náchodě. Ta byla zajímavá, jestli můžu k ní něco říct, tím, že snad jediná, co jsem poznal, není anonymní. Ta funguje na úplně obrácených principech. Ta anonymní soutěž je anonymní, aby teda porotci nemohli poznat autory těch nástrojů...

Moderátor (Naděžda Hávová): Aby nebyli naprosto ničím ovlivněni.

Host (Jan Špidlen): ...kdežto tady schválně ty nástroje jsou podepsaný a ty účastníci, ti houslaři jsou denně účastni tý soutěže, pozorují, jak se vyvíjí to skóre a když by někdo pochybil z tý poroty, tak by mu to dali okamžitě znát.

Moderátor (Naděžda Hávová): A co je lepší? Anonymní nebo takováhle soutěž, jaká se pořádala v Náchodě?

Host (Jan Špidlen): No mě se moc líbí ta neanonymní. Jednak je mnohem živější a napínavější a já jsem nezaznamenal jediný protest nebo pochybnost, že by někdo někoho poškodil. A ty porotce je tam tak dobře vidět, že to si prostě nikdo netroufne. A na těch anonymních, vono přestože jsou anonymní ty nástroje, prostě některý ty porotci poznaj podle tý práce a to se jim pak nedá dokázat, tam to je schovaný a nepřístupný a, takže tam jsou pochybnosti. Tady u tý nebyly.

Moderátor (Vladimír Kroc): Vy jste v jednom rozhovoru řekl, uvědomil jsem si, jaké bohatství je rodinná tradice a co všechno bych zničil, kdybych ji nechránil a nerozvíjel. Vaše děti jsou ještě malé, ale přesto se už u nich dá vypozorovat vztah k tomu rodinnému stříbru, předpokládám? Už jsme řekli, že 6letý syn hraje na housličky. Předpokládáte, že půjde ve vašich stopách?

Host (Jan Špidlen): No já doufám, že půjde. Je asi nejhorší představa, že bych neměl pokračovatele a že bych to prostě prodal a zavřel a to je, i kdyby to třeba nedělaly moje vlastní děti, tak určitě...

Moderátor (Naděžda Hávová): To jsem se chtěla právě zeptat, kdyby jablka padla daleko od stromu, co pak?

Host (Jan Špidlen): Tak tomu člověk prostě neporučí, jestli ten kluk si najde něco jinýho, lepšího nebo nevím z jakýho důvodu, tak chci říct, že bych se určitě snažil si sehnat nějakého jiného nástupce.

Moderátor (Vladimír Kroc): Je to těžké? Je dost u nás vyučených houslařů, kvalitních myslím?

Host (Jan Špidlen): Teď je zase otázka, kdo je kvalitní houslař, že jo, to jsme už řešili. Ale myslím, že houslařů přibývá. Já nevím, jestli to je reakce na takovou tu technickost, jak se to řekne správně...

Moderátor (Naděžda Hávová): Na ten přetechnizovaný svět...

Host (Jan Špidlen): Ano...

Moderátor (Naděžda Hávová): Že lidé unikají k houslím jako tradičnímu nástroji?

Host (Jan Špidlen): Že většina lidí pracuje na něčem anonymním, v nějakých velkých firmách, hodně lidí pracuje s čísly a s ničím nehmatatelným. Takže ta houslařina je taková tvůrčí. Že něco postavíte svýma rukama, tady to je. Myslím, že to hodně lidi přitahuje.

Moderátor (Vladimír Kroc): Co by tedy dobrému houslaři kromě manuální zručnosti, uměleckého nadání a hudebního sluchu ještě nemělo chybět? Předpokládám, že třeba trpělivost.

Host (Jan Špidlen): No jo, trpělivost, to se dá trénovat, trpělivost se dá vytrénovat. Samozřejmě, že nějaký umělecký cit a talent. Samozřejmě, čím víc těchto darů od boha, tím lépe.

Moderátor (Vladimír Kroc): Říkal jste, že to trvá tak čtvrt roku vyrobit jeden kvalitní nástroj. Co je pro vás potom satisfakcí?

Host (Jan Špidlen): No největší satisfakcí je spokojenost toho houslisty a když se mi třeba ty housle vrátí po delší době a už je na nich vidět, jak jsou prostě trošku, nechci říct odřený, ale prostě je na nich vidět to používání, tak to je moc hezkej pocit. Jsou to takový děti, ty housle, to nejsou žádný série, to se dělaj prostě jedny po druhejch, maximálně dvoje dohromady a každý jsou jiný, každý jsou individuální. Takže když je pak takhle vypustím do světa a voni se vrátěj, tak je to, je v tom hodně osobního.

Moderátor (Vladimír Kroc): A když se vám potom vrátí po letech ten nástroj, přivane vám to vzpomínku třeba na to období, kdy jste ho vytvářel? Jsou tam takové asociace? Že vám to třeba něco připomene?

Host (Jan Špidlen): No, že by byly nějaký výrazný příhody během výroby těch jednotlivých kusů, to snad ne, ale určitě je v tý mojí práci, je patrný nějaký vývoj, takže když mi přijdou zpátky housle, který jsem udělal před 15 lety, tak se spíš chytnu za hlavu, řeknu ježíšmarja, co jsem to tady proved...

Moderátor (Vladimír Kroc): To byste teď neměl říkat nahlas.

Host (Jan Špidlen): Ale může to bejt i vobráceně, že jo. Třeba se mi bude líbit hlavu a řeknu si, hm, to už před 15 lety, to jsem to uměl.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na vaše housle hrají třeba Pavel Šporcl, Ivan Ženatý, Josef Suk a řada dalších koncertních mistrů. Už se vám někdy stalo, že byste nějakému zákazníkovi odmítl housle vyrobit?

Host (Jan Špidlen): Ne, to se nestalo. To ne, to bych si snad nedovolil.

Moderátor (Naděžda Hávová): A podle čeho jim třeba určujete cenu za nástroj?

Host (Jan Špidlen): No cena je daná. Já nedělám cenu podle kabátu. Cena je prostě daná, ten zákazník ji buď akceptuje nebo ne.

Moderátor (Naděžda Hávová): A vymýšlí si koncertní mistři, co chtějí mít na houslích, že je chtějí mít třeba něčím specifické, chtějí tam kytičky namalované.

Host (Jan Špidlen): Ne, na houslích se toho nedá tolik změnit, to je, i ty různý modely. Já dělám, používám dva modely, Stradivari a Gvarneri. Tak to je určitý výběr a dá se si určit, jestli chce mít ten lak třeba víc červený nebo hnědý, ale že by byly nějaké extrémy. Jeden jediný extrém, ano, mám objednávku na modré housle.

Moderátor (Naděžda Hávová): Modré housle, můžeme se zeptat od koho?

Host (Jan Špidlen): Modré housle si objednal Pavel Šporcl.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tušila jsem to.

Moderátor (Vladimír Kroc): K šátku. My jsme s ním nedávno hovořili, teď mě napadá, že bychom se potom za chviličku mohli rozloučit třeba jeho nahrávkou, ať slyšíme třeba jak hrají vaše housle. Ale mě by zajímalo, jestli se dá říci, zda se zřetelně ty dva modely od sebe nějak liší?

Host (Jan Špidlen): Liší se, odborník to pozná okamžitě. Neodborník samozřejmě na to bude koukat, pro něj housle jako housle. Ty housle, to je taková zkratka. Tam samozřejmě odborník nebo houslař nebo člověk znalý vidí tisíce odlišností. Každý housle jsou jiný, to je prostě jako lidi, ale tu schopnost vnímání získáte až časem, až vám projdou stovky houslí rukama, tak pak vidíte ty rozdíly.

Moderátor (Vladimír Kroc): Hodně virtuózů hraje na staré nástroje. Co je podle vás lepší? Nový nástroj od Špidlenů nebo 200-300 let starý nástroj?

Host (Jan Špidlen): Samozřejmě nový nástroj od Špidlenů.

Moderátor (Naděžda Hávová): Když jsem vám asi před 14 dny volala a zvala jsem vás k nám do rádia, tak jste říkal, že rád přijdete, ale momentálně nemůžete, že jste právě na horách. Co jste dělal? Lyžoval jste nebo vybíral strom na housle?

Host (Jan Špidlen): To jsem teda lyžoval, respektive snowboardoval. Já ten sport mám rád a mám ho vlastně i poděděný taky po otci. U nás se vždycky sportovalo, otec byl vášnivým lyžařem a byl i v reprezentaci, byl vlastně vrcholovým lyžařem ve své době a i k tomu sportu mě vlastně rodiče vedli, což jsem rád, protože mi to vydrželo a dodneška rád sportuju, mám plno přátel ze sportu, je to více druhů, není to jenom to snowboardování. Taky jsem jezdil na surfu, taky vlastně vrcholově, a na kole jezdím.

Moderátor (Naděžda Hávová): Nejsou to nebezpečné sporty pro houslaře? Houslisté si musí na prsty dávat pozor, houslař podle mě taky÷

Host (Jan Špidlen): Tak houslař určitě ne tolik jako houslista, ale je to častá otázka. Lidi se mě na to ptají, jak to, že se nebojím, že na surfu speciálně člověk tam drží to ráhno vší silou a pro houslaře je asi teda činnost nevhodná. No nicméně ruce pořád slouží a já spíš mám ten názor, že to tělo se má utužovat. Čím je člověk opatrnější, tak tím pak spíš se něco stane.

Moderátor (Vladimír Kroc): Tak ať vám ruce slouží i nadále, ať vám housle dobře hrajou. Děkujeme, že jste si na nás udělal volnou půlhodinku a přejeme hodně úspěchů v další práci. Na shledanou.

Host (Jan Špidlen): Děkuju pěkně, na shledanou.

Moderátor (Naděžda Hávová): Na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.