Miliony lidí na hranici chudoby. I to je druhá největší ekonomika světa
Čínská ekonomika ztrácí dech. Po letních otřesech na burze přicházejí z nejlidnatější země světa další negativní zprávy. Nižší jsou zisky tamních průmyslových podniků a experti očekávají další zpomalení hospodářského růstu.
Čínská lidová republika je podle HDP druhou největší ekonomikou světa. Na druhé straně patří k zemím s největšími rozdíly mezi chudými a bohatými. Od počátku hospodářských reforem před více než 30 lety se průměrný příjem Číňana zvýšil 50 krát, přesto miliony obyvatel žijí na hranici chudoby.
V hliněnému domku na úpatí pohoří Che-lan Šan ve vnitřním Mongolsku žije paní Tchien a pan Chua. „Máme strach, že nás někdo vykrade. Náš dům stojí blízko silnice, není to příjemné,“ přiznává paní Tchien.
Potemnělá místnost slouží jako ložnice, jídelna i obývák dohromady. Spolu s manželem tu bydlí čtvrt století. „20 let jsme chovali ovce, teď už nemáme žádnou, všechny jsme museli prodat. Přesto jsme tady zůstali,“ vzpomíná 52letý Chua.
Jedny boty a dvoje kalhoty
Jinou možnost ani nemá: „Bylo to těžké, ráno hnát ovce dálku na pastviny a večer zpět. Neustále jste se o ně musel starat, ale bylo to mnohem lepší než teď. Žijeme tu zcela osaměle, nic jiného nám nezbývá,“ smutně dodá pan Chua.
Ovcí se musel nedobrovolně vzdát, vláda rozhodla, že se ubývající stepi musí chránit. A za to jim každému měsíčně platí 600 jüanů, tedy asi 2300 korun. Jde o jejich jediný příjem.
„Minulý rok jsme měli se synem nehodu, nemohu vykonávat těžkou práci. A s tím mne nikdo nezaměstná,“ vypráví pan Chua, který je dva roky bez místa a odkázán na státní podporu. Tedy na peníze za ovce. O šanci najít práci pro jeho paní ani nemluvě. Měsíčně, hlavně za elektřinu přitom platí asi 600 korun měsíčně.
Na druhé straně mají minimální výdaje. Stačí jim jedny boty, dvoje kalhoty pro každého, nějaká košile a kabát. A také nemají za co utrácet. Pořídit si byt ve městě je pro ně nesplnitelným snem.
Bojí se lidí
„Jediné, co můžeme, je sledovat televizi. Máme tu jeden program. Cítíme se osamělí a těšíme se, až se jednou za rok setkáme s dětmi, které žijí daleko. Se sousedy se vidíme jen na nový rok,“ vypráví paní Tchien. Kolik jí je let, neví. Nejradši se dívá na seriály. Na jméno čínské hlavy státu si nevzpomene.
Za svou neznalost se omlouvá. Jména politiků stejně jako moderní města, jsou pro ní více než vzdálená. Nikdy nebyla v Pekingu ani Šanghaji. Manželé mají jiné starosti, tou hlavní je každodenní boj o přežití.
„Rok od roku jsou písečné bouře silnější. Když se přiblíží, není vidět ani na krok. Nemůžeme jít ven, jsme tu někdy i na několik dní uvěznění. Proto máme zásoby jídla na dlouho dopředu".
Řádění přírodních živlů však není takovou hrozbou. Už dávno se s tím naučili žít. Bojí se jen lidí. Do většího města to mají 150 kilometrů a dojet tam na motorce, jediném dopravním prostředku, který vlastní, je nemyslitelné. K nezbytnému spojení se světem i v těchto končinách používají mobilní telefon. Když zazvoní, jsou šťastní. Vytrhne je to z nekonečného a osamělého čekání. A takhle to prý zůstane až do jejich smrti.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
