„Český dokument musíme dostat do zahraničí,“ říká Radim Procházka

27. říjen 2015

Režisér a producent Radim Procházka koprodukuje úvodní snímek 19. mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, který se jmenuje Koudelka fotografuje Svatou zemi. Sám je součástí skupiny, kterou neskromně nazval Generace Jihlava.

Jste také spoluautor publikace Generace Jihlava, která vyšla v roce 2014 a jejíž název odkazuje na Mezinárodní festival dokumentárních filmů, jehož 19. ročník v úterý v Jihlavě začíná. V knize zkoumáte šest českých dokumentů natočených v rozmezí let 2004 až 2010. Co pro vás jihlavský festival znamenal tehdy a co pro vás znamená teď, s odstupem pěti let?
Festival pro mě rok od roku znamená víc práce. Jezdím tam jako producent, takže se daleko víc než dřív bavím o filmech, které teprve vzniknou. Ale po celou dobu to bylo setkávání s kamarády, s mými spolužáky. Cítím se také nějakým způsobem součástí té generace, která se v Jihlavě formovala. Pro nás je to taková malá olympiáda. Je to takové vyvrcholení domácí sezony. Snažíme se celý rok natáčet filmy a pak se sjedeme do Jihlavy, kde je nejen sobě, ale i divákům pouštíme a diskutuje se o nich.

Čtěte také

Proč jsou zrovna tito tvůrci, mezi nimiž je Vít Klusák, Filip Remunda, Erika Hníková nebo Lucie Králová, Generací Jihlava?
Autoři se báli jakékoliv nálepky, diskutovali jsme o tom. Ale funguje to, je to něco, vůči čemu se někdo může vymezit. Jsou Generace Jihlava proto, že jsou s festivalem propojeni. Ředitelem je doteď Marek Hovorka, což je také náš spolužák z FAMU a souputník. Vzájemně jsme si hodně pomohli. Jihlava a publicita s ní spojená pomohly popularizovat dokumentární, trochu jinou kinematografii, která není úplně mainstreamová. I v tom smyslu, že je esejistická, filozofická, aktuální, spojená se životem. Tyto atributy se všechny do názvu nevejdou, a tak jsou shrnuté do dvou slov – Generace Jihlava.

Dokumenty, které jste vybrali do publikace Generace Jihlava, podle úvodních slov propojuje „humor v podobě osvobozujícího vnitřního smíchu“, jak řekl dokumentarista a zásadní osobnost Katedry dokumentaristiky FAMU Karel Vachek. Je v té dnešní době ještě prostor na humor v dokumentu?
A nejen v dokumentu, na humor je pořád spousta prostoru. Když říkáte vážné věci, musíte je umět říkat s humorem, aby bylo jasné, že ani vy nemáte absolutní pravdu. Není potřeba lidi trápit, je potřeba je povznášet. To umění ukazuje tu současnost, ale tak, aby přišlo i nějaké uvolnění, i nějaká katarze, a to často může být právě ten smích. Nevím, jestli je dost místa, protože ta se pořád omezují, stále méně a méně lidí chodí do kin například, ale o to víc o to musíme usilovat.

Co podle vás propojuje tu novou generaci? A jak byste ji nazval?
Nechme jí ještě určitý čas, aby se ten název etabloval, ale v duchu hollywoodského filmového uvažování by to mohla být Generace Jihlava 2, protože ona opravdu hodně navazuje. A předtím jsem neřekl, že Generace Jihlava nejsou jen ti autoři, které nalezneme v knize. Přirozeně většina z těch jmenovaných v knize dnes pedagogicky působí na FAMU a většina z těch, jejichž filmy na festivalu vídáme teď a vyhrávají, jsou jejich studenti nebo čerství absolventi.

Čtěte také

Co vidíte jako zásadní pro budoucnost české dokumentární tvorby?
Za sebe jako producent bych řekl, že my musíme naše věci dostávat mnohem víc do zahraničí. Je to těžké, protože používáme hodně lokálních témat – například nový film Matrix AB Víta Klusáka o místopředsedovi vlády Andreji Babišovi samozřejmě pracuje s tématy, která jsou zajímavá pro českého diváka. Možná ještě na Slovensku, přece jen je to Slovák. V jiných zemích mají svoje daleko bohatší a podezřelejší politiky, o kterých si točí své filmy. Většina z úspěšných snímků vzniká v mezinárodních koprodukcích a to je něco, co by si ten „jiný český film“, abych tedy neříkal dokument, zasloužil.

Producentsky se podílíte na filmu Koudelka fotografuje Svatou zemi, který jihlavský festival letos zahajuje. Jeho autorem je 34letý izraelský režisér Gilad Baram, který byl během dokumentace konfliktu v Izraeli a Palestině Koudelkovým asistentem. Co vás na tom projektu lákalo?
Poslední roky jsem dělal víc se zahraničními kolegy v tzv. minoritním režimu, to je systém, ve kterém fungujeme v Evropě, i když toto je příklad spolupráce mimoevropské. Naše fondy mají kapitoly, které financují filmy jakoby cizí, kterých my se v nějaké menší míře účastníme. Souvisí to pak s určitou reciprocitou, takto se třeba do českých kin dostal rumunský Aferim!, jehož minoritním koproducentem byl kolega Jiří Konečný a který dostal jednu z cen na Berlinale. Takže jedním z důvodů pro mě byla tato motivace a bylo to i téma, které lze dobře obhájit před institucemi. Velký český umělec, má o něj zájem zahraniční režisér a cizí produkce a oslovuje českou produkci – „pojďte nám s tím pomoct, vždyť je to i vaše téma“. Mám radost, že nás vybrali i na Jihlavu a že z nás udělali ten otevírací film, tak jsme zvědaví, co na to i nefestivalové publikum řekne. Koudelka je tam velice charismatický, ale je to vyprávěno takovou pomalou observační metodou, která vyžaduje jistou empatii a jisté soustředění, aby si ho člověk užil.

Na jakou část programu se kromě premiéry těšíte?
Pro mě je to především práce, ale naštěstí mě ta moje baví. Takže se těším, že se jako producenti sejdeme s představiteli České televize včetně generálního ředitele, to je taková tradice. Přijedou tam letos skandinávští producenti, se kterými také budeme mít schůzky, a pak jsem si v crowdfundingové akci rezervoval místa na zahraniční hosty, kteří korespondují s tím, co jsem říkal předtím – přináší na festival světová témata. Jsou jimi Julian Assange a Máša Aljochinová z ruské skupiny Pussy Riot.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.