Jindřich Šídlo: Proč se Češi zamilovali do ragby

Jeden z nejrespektovanějších českých soudců a téměř jistý budoucí předseda Ústavního soudu prozradil nečekanou věc: I on je obdivovatelem ragby!

A není sám. Soudě dle sociálních sítí, ale taky čísel sledovanosti kanálu ČT Sport, se ragby v Česku stalo senzací posledních šesti týdnů, během nichž se konalo osmé mistrovství světa v Anglii. Turnaj skončil v sobotu večer strhujícím finále a vítězstvím největších favoritů z Nového Zélandu nad jejich tradičními australskými soupeři.

A fanoušky, ty zasloužilé, ale i ty, kteří kouzlo ragby objevili až letos, napadá: A na co se budeme dívat teď? Ano, odpověď není úplně optimistická: Nebude příliš na co. Protože takový zážitek se bude opakovat nejdříve za čtyři roky, kdy se další mistrovství bude hrát v Japonsku.

Čtěte také

Těšit se ale můžeme aspoň na předjarní turnaj Šesti národů, neoficiální mistrovství Evropy a za rok zase přijedou do Evropy na své pravidelně podzimní turné týmy z jižní polokoule, které letos světový šampionát zcela ovládly. V Česku pochopitelně na takhle kvalitní ragby nenarazíte, národní tým patří k evropskému průměru a jeho výkonnost v posledních deseti letech spíše klesá než naopak.

Takže z toho vyplývá docela logická otázka: kde se v zemi bez velké a slavné tradice, jakou tu má třeba hokej a fotbal, najednou vzala tahle vlna obdivu zrovna k ragby? Možná je to právě tou tradicí. Respektive srovnáním české tradice s tím, co bylo šest týdnů k vidění. Ragby je nesmírně tvrdý sport. Dokonce tak tvrdý, že kdyby byl ještě o něco tvrdší, byl by i extrémně nebezpečný.

JUDr. Josef Baxa|foto: Michal Mazanec

Ragby je proto také velmi férové. A i když se to při pohledu na hory masa a svalů válcující soupeře a zákroky, které by v každém jiném sportu byly považovány za faul a nečistou hru, možná nezdá, i plný respektu mezi hráči navzájem a vůči rozhodčímu. Neviděli jsme to, co nás tolik irituje na fotbale: simulování, zákeřnou hru, hysterické debaty s rozhodčími, kteří tu požívají úcty jako v málokterém jiném sportu.

I sudí v ragby pochopitelně chybují, protože jsou to jen lidé a třeba Skotové musejí dodneš cítit křivdu, že je omyl jihoafrického sudího Jouberta poslal ze čtvtfinále domů, i když měli k vítězství nad australskými favority tak blízko. Jenže fanoušci, i ti skotští, věří, že to prostě byla lidská chyba, nikoliv záměr, případně někým dobře zrežírovaný záměr.

Čtěte také

Nejlepší světové ragby vrátilo – pateticky řečeno - do řad cynických českých fanoušků naději, že je tu ještě gentlemanský sport s ideály, tolik odlišný od toho, co znají z místní reality.

Samozřejmě, že v tom je i kus skvěle odvedeného PR, včetně všeobecně dojemného a na Facebooku nekonečně sdíleného okamžiku po finálovém zápase, kdy novozélandská hvězda Sonny Bill Williams daroval svou medaili mladému fanouškovi, který se dostal až na plochu londýnského stadionu Twickenham. Tam ho tvrdě – skoro jako v opravdové hře – složila k zemi ochranka, aby se pak chlapec s medailí svého idolu stal jedním ze symbolů šampionátu.

Ale proč ne: ragby, které je profesionálním sportem pouhých 20 let, teď světu ukázalo, proč je nejrychleji rostoucím sportem se stále se rozšiřující základnou fanoušků a sponzorů, kteří jsou za něj ochotni utrácet velké peníze. Vlastně se není soudci Baxovi co divit, že ho strhnul právě tenhle sport. Za čtyři roky nás bude snad ještě mnohem víc.

Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.