Stolní tenista Mrázek po nehodě pokračoval v kariéře, přibyl vozík
Stolní tenis je ideálním sportem pro zdravé i handicapované jedince. Do druhé skupiny patří tři-a-třicetiletý reprezentant Sportovního klubu vozíčkářů Jan Mrázek. Věnuje se i florbalu na vozíku, ale prioritou je ping-pong. Hrával ho totiž i jako zdravý a reprezentuje i na vozíku.
„V roce 2007 jsem měl autonehodu. Bohužel tam byl mikrospánek, ale nikomu kromě mě se nic nestalo,“ líčí osudný moment Jan Mrázek. Je ochrnutý na dolní polovině těla.
Ani po úrazu bývalý aktivní stolní tenista neuvažoval o tom, že by se sportem přestal. Jen s tím rozdílem, že jeho trvalým společníkem se stal vozík. „Samostatný pohyb na vozíku není problém, protože se to člověk musí naučit i tak. Ale zkombinovat pálku, balónek a vozík už je horší,“ usmívá se.
Radosti i strasti hendikepovaného stolního tenisty Jana Mrázka zjistil reportér ČRo Pavel Petr
Spojit ovládání vozíku s hrou samotnou není vůbec snadné. Zdá se až nemožné obsáhnout celou polovinu stolu. „Obsáhnu celý stůl, ale nevýhoda je pohyb. Čím větší rána, tím rychleji je to zpátky. Člověk tam jezdí jak fretka. Vozíčkáři si to dávají za síťku doleva, hned doprava. Je to frmol,“ vysvětluje.
Pravidla pro stolní tenis vozíčkářů neznají žádné úpravy. Jen vlastně jednu malou, to když na opačné straně stolu stojí zdravý jedinec. Ten nesmí dát servis hned za síťku směrem ven ze stolu.
Jan Mrázek v poslední době tvrdě trénoval a snil o paralympiádě v Riu. V tělocvičně byl i čtyřikrát v týdnu, ale nekvalifikoval se. Konkurence je velká, doma navíc hendikepovaní stolní tenisté nenacházejí optimální podmínky pro přípravu.
„Reprezentace ČR neexistuje. Musíme si shánět peníze na turnaje, každý stojí 500 až 600 euro. Do toho člověk musí chodit do práce, má rodinu a děti. Celý zbytek světa jsou profíci. Je hodně velké štěstí, když se podaří nějaký úspěch. Musí se hrát na riziko. Buď to vychází, ale většinou to nevychází,“ směje se sportovec.
Světovou špičku i mezi vozíčkáři tvoří především reprezentanti asijských zemí. V Evropě kralují Němci a Francouzi. Třiatřicetiletý Jan Mrázek by se jim rád vyrovnal. Už jen proto, že by si někdy v budoucnu rád zahrál na paralympiádě.
„Líbilo by se mi stát pod českou vlajkou. Jsem hrdý Čech, tak by se mi to asi líbilo. Ale teď dám přednost rodině a uvidíme, až prcek vyroste. Ve světové desítce jsou 3 padesátníci, tam to není problém nohy nebolí,“ směje se dispečer v železniční dopravě Jan Mrázek.
