Děs, pláč a mráz po zádech. Zpravodaj Českého rozhlasu procházel ulicemi Paříže
Ve Francii prožili smutný víkend. Kvůli nejhoršímu teroristickému útoku od druhé světové války vyhlásil prezident Francois Hollande státní smutek. Zahraniční zpravodaj Jan Šmíd se vydal do ulic Paříže zjistit postřehy Francouzů.
Majitel restaurace u Les Halles například vysvětluje, jak se ve čtvrti střílelo. Policisté nařídili hostům v jeho i v okolních restauracích, aby šli raději domů. Sám za pár minut zavře a zatáhne roletu. Už začínám rozumět, proč mě policisté nemilosrdně zahnali do auta, sotva jsem z něj vystoupil. Objevil jsem se totiž na nebezpečném místě.
Poté jsem se snažil přiblížit koncertnímu sálu Bataclan. Mladičká Camille, která nedaleko něj bydlí, mi vyprávěla, jak to místo miluje, protože je tam prý mnohem lepší atmosféra než třeba v Berci nebo na Stade de France.
Den poté jsem se do blízkosti Bataclanu vrátil a prošel si místa kolem náměstí Republiky, kde se střílelo. Asi čtyřicetiletý muž položil květiny uprostřed náměstí a vypráví mi, jak na něj zabušil soused, aby si zapnul televizi. Když se z vysílání dozvěděl, co se stalo, nemohl zadržet slzy a vůbec se za to nestydí. Oči se mu stále trochu lesknou.
Tady ležela lidská těla, popisuje vyděšený kluk
Nedaleko náměstí si spousta lidí fotí květiny u restaurace Casa Nostra i otvor po kulce ve vitríně prádelny. Dávám se do řeči s asi dvacetiletým trochu vyděšeným klukem. Vyděšený byl proto, že všechno viděl. Vypráví mi, jak útočníci přijeli menším autem a stříleli. Byli dva. A přestože střelec mířil na restauraci přes řidiče, auto zajelo do vedlejší silnice a rychle se otočilo.
Spousta lidí zaujatě poslouchá, co tento mladý kluk vlastně povídá a všem trochu běhá mráz po zádech, když mluví rozvážně, bez emocí a jako by v transu, že právě na tomto místě ležela po střelbě lidská těla. Na jejich místě hoří svíčky a jeden starší muž připevnil na jednu z policejních bariér papír o velikosti A4 s prostým nápisem Je suis Paris, tedy Jsem Paříž.
