Z arabských zemí odešli během posledních desetiletí téměř všichni Židé

29. listopad 2015

Na poslední listopadový den připadá v Izraeli zvláštní svátek. Jde o připomínku osudu osmi set padesáti tisíc židů, kteří odešli nebo byli vyhnáni ze svých domovů na Blízkém východě a v severní Africe.

Tématu židovských uprchlíků z arabských zemí se už roky věnuje izraelský diplomat Zvi Gabay. Po roce 1980 působil mimo jiné jako poradce pro politické záležitosti v nově zřízeném velvyslanectví Izraele v Káhiře nebo při mírových vyjednáváních s Libanonem.

„Židé žili v mnoha zemích na Blízkém východě, protože byli vyhnáni z Izraele v roce 586 před naším letopočtem. V 7. století našeho letopočtu se v oblasti objevil islám. V zemích, kde převážil, se Židé dostali pod jeho nadvládu. Podle islámské tradice úřady s drúzy, Židy, a také křesťany nakládaly jako s druhořadými obyvateli s omezenými právy. Ostatní lidé, kteří nevyznávali monoteistická náboženství, byli donuceni přijmout islám. Židé přijmout islám nemuseli, ale měli povinnost platit džizju – zvláštní daň, aby měli ochranu muslimského vládce dané oblasti. Islám, který přišel z Arabského poloostrova během šíření této víry na sever, na Blízkém východě nevydržel dlouho a po čase byl nahrazen jinými silami: byzantskou, později perskou nadvládou a nakonec Osmanskou říší, což byl také muslimský stát, ale byl to islám trochu jiného druhu.“

„Pod osmanskou nadvládou se Židům žilo dobře,“ tvrdí Zvi Gabay. Situace se podle něj změnila, když arabské země získaly ve 20. století nezávislost.

„Začaly diskriminovat menšiny obecně, a obzvlášť Židy. Řekl bych tak od 30. let minulého století, od 40. let v Sýrii, zažívali Židé velkou diskriminaci. Život pro ně byl nesnesitelný. Došlo i k pogromům, které byly inspirovány nacistickou ideologií. V Iráku byla vlivná nacistická ambasáda pod vedením doktora Fritze Grobba. Organizovali útoky na Židy. V červnu 1941 došlo k jednomu útoku, který byl vlastně opakováním Křišťálové noci. Od té doby se už Židé v Iráku necítili bezpečně a snažili se někam odejít a zachránit si tak život. Ale nebylo mnoho zemí, které by byly ochotny je přijmout. Ale když v roce 1948 vznikl Izrael, otevřel brány a Židé z arabských zemí včetně Iráku, přišli do Izraele a hned se stali velmi produktivními obyvateli.“

Sám Gabay se narodil v iráckém Bagdádu. Do Izraele se jeho rodina přistěhovala, když mu bylo dvanáct, v roce 1951.

„Samozřejmě jsem tam chodil do školy, ale stále jsem měl strach, že mě na ulici napadne muslimská mládež. Párkrát k tomu došlo. Byl jsem dítě, takže jsem to nebral tak vážně. Moji rodiče a rodiče ostatních dětí to ale brali velmi vážně. Cítili, že nemůžou své děti nechat žít v takové atmosféře diskriminace a slovních i fyzických útoků. Čekali na příležitost odejít, a ta přišla se vznikem Izraele. Když byl založen, přišlo do něj 856.000 Židů z arabských zemí. Oni sami si uprchlíci neříkali, protože byli vítaní. Ale jejich status byl uprchlický. Jako uprchlíky je uznávaly i Spojené národy. Tenkrát ale nebyli uprchlíky víc než pět let. Pak jste už v Izraeli neviděli žádné stanové uprchlické tábory, na rozdíl od situace v arabském světě. Palestinští Arabové, kteří odešli z Izraele v letech 1948 až 1950, žijí stále v mnoha arabských zemích v uprchlických táborech.“

Důvody v rozdílech osudů těchto dvou uprchlických skupin jsou podle Gabaye dva:

„Zaprvé je to otázka lidí, kteří chtějí změnit svou situaci. Židé, kteří přišli do Izraele, chtěli hned žít normální život, být součástí společnosti, chodit do školy, budovat, pomáhat, pracovat, přinášet domů jídlo. Palestinští uprchlíci naproti tomu závisejí na pomoci, na finanční pomoci od evropských zemí, od Spojených států, od Spojených národů. To je jeden důvod. Druhý důvod je, že arabské země, arabské vlády, které vedly válku proti Izraeli a byly poraženy, dodnes neuznaly svou porážku. Stále čekají na příležitost bojovat s Izraelem. Vedly už proti Izraeli čtyři války a ve všech byly poraženy. A dokud máte úmysl bojovat, nenecháte tyto uprchlíky požívat rovná práva, jako mají ostatní, nenecháte je pracovat a žít normální život jako ostatní obyvatele.“

Izrael se od svého založení před téměř 70 lety do dnešní doby velmi rozvinul:

„Nestalo se tak Božím zásahem, i když vše děláme s Boží pomocí, ale je to výsledek tvrdé lidské práce, včetně práce židovských uprchlíků z arabských zemí. Byli připraveni sundat saka, vyhrnout rukávy a začít budovat, stavět, obdělávat půdu, jít do továren. A výsledky jsou vidět.“

Spustit audio