Klimatický summit je jistá šance s nejistým výsledkem
Klimatická konference OSN, která se koná v Paříži, tak trochu ve stínu listopadových teroristických útoků, je jednou z největších akcí svého druhu v historii. Účastní se jí na 50 tisíc lidí, z toho 25 tisíc zástupců vlád, mezivládních i nevládních organizací a agentur OSN.
Zahájení summitu se zúčastnilo bezprecedentních 150 hlav států. Naléhavost a složitost boje proti dopadu globálního oteplování zdůraznil například americký prezident Barack Obama, když řekl: "Jsme první generací, která pociťuje důsledky globální změny klimatu, a poslední, která s tím může něco opravdu udělat."
„Po prezidentech teď zasedli ministři a vyjednavači a doufejme, že si vzletná slova vezmou jako inspiraci pro práci na závěrečném dokumentu. Mají připraveno zhruba padesát stran náročného textu plného alternativních a často protichůdných formulací. A přesto svět čeká shodu“ – uvádí evropský server Politico.
Kdo jsou tedy klíčoví hráči, jaké mají priority a čeho chtějí dosáhnout? Podle serveru má sice každá ze zemí, které se účastní pařížského klimatického summitu, svou vlastní delegaci, ale mnohá jednání a rozhodnutí se odehrávají pod taktovkou řady zainteresovaných skupin a bloků.
28 zemí Evropské unie se řídí společnou legislativou a směrnicemi. Unie se zavázala, že do roku 2030 omezí emise skleníkových plynů nejméně o 40 procent oproti úrovni z roku 1990.
Do 15 let se má také zvýšit podíl výroby energie z obnovitelných zdrojů nejméně na 27 procent. Měla by významně stoupnout energetická účinnost a zároveň by se mělo posílit propojení energetických sítí. A to bez ohledu na výsledek pařížského summitu.
Brusel si především nepřeje, aby se opakoval scénář klimatické konference v Kodani, kde měl být přesně před šesti lety podepsán závazný mezinárodní dokument, úmluva, která měla po roce 2012 nahradit Kjótský protokol.
Účastníci kodaňské konference ale nakonec pouze vzali na vědomí nezávaznou deklaraci o snaze bojovat se změnou klimatu a snížit emise skleníkových plynů.
Jak server Politico dále uvádí, tomuto bezzubému vývoji se chce Evropská unie vyhnout za každou cenu. Hodlá jednat s nejrůznějšími státy a jejich seskupením dlouho a intenzívně s cílem vytvořit silné a mnohostranné koalice. To ovšem za předpokladu, že sama bude jednotná a nepřevládnou partikulární stanoviska a zájmy.
Členské země unie, jako jsou Německo, Francie, Velká Británie, Švédsko a Lucembursko, jsou odhodlány co nejdříve posílit roli obnovitelných zdrojů a hodlají také vynaložit značné finanční zdroje jako kompenzace pro rozvojové země. Právě ty argumentují, že redukce skleníkových plynů brzdí jejich vlastní ekonomický růst.
Chudší země střední, východní a jihovýchodní Evropy se ale obávají, že navrhované kontinentální restrikce budou nákladnější než v jiných částech světa, což oslabí jejich konkurenceschopnost.
Na uhlí závislé Polsko je v tomto směru zvlášť tvrdým oříškem. Nedávno ustavená vláda požaduje sjednání nových parametrů v už schválených unijních plánech do roku 2030. A současný hegemon polské politiky, Strana právo a spravedlnost, se k možné pařížské dohodě staví velmi odmítavě.
Účelovou koalici tvoří podle serveru Politico Spojené státy, Austrálie, Kanada, Japonsko, Nový Zéland, Kazachstán, Norsko, Rusko a Ukrajina. Většina z těchto zemí má jeden společný zájem - fosilní paliva. Osm ze zmíněných států produkuje velké a stále rostoucí množství ropy, zemního plynu anebo uhlí.
Japonsko samo není producentem energetických zdrojů, ale opírá se o dovoz všech tří komodit. A tento trend ještě posílil po havárii jaderné elektrárny Fukušima. I z těchto důvodů vzneslo Japonsko v této skupině států nejvíce námitek, pokud jde o omezování škodlivých emisí.
Situace se však změnila poté, co v Austrálii a Kanadě nastoupily nové politické garnitury a tamní premiéři se vehementně přihlásili k ochraně klimatu. A hlavně - americký prezident Obama vyhlásil, že snižování emisí je prioritou jeho druhého funkčního období.
A pak je tady volné seskupení rozvojových zemí G77. Název se datuje od roku 1964, kdy 77 států založilo pod patronátem OSN seskupení, sdružující dnes na 134 zemí. A ty mají vlastní požadavky, především v otázce zajištění finanční a technologické podpory ze strany bohatého světa.
Ale i v rámci této, jak podotýká Politico, „hodně rozmanité party“, se situace, týkající se ochrany klimatu, rychle mění. Najdeme tu rozvinuté ekonomiky, jako jsou Jižní Korea, Jihoafrická republika či Brazílie, stejně jako nejchudší země světa (Malawi a Burundi) či ostrovní národy jako Kiribati a Vanuatu. Ty už globální oteplování pociťují na vlastní kůži, pomalu se potápějí do tichého oceánu a v Paříži zoufale žádají svět o pomoc.
Politico se věnuje i dalším hráčům a jejich partikulárním zájmům a upozorňuje, že protagonistou se na pařížském summitu stává největší znečišťovatel ovzduší - Čína. Tato velmoc se dosud ke globálním dohodám o ochraně klimatu stavěla negativně s poukazem na dynamiku vlastního hospodářského rozvoje. Teď ale Peking ohlásil změnu kursu a zavázal se k významnému snížení emisí.
„Problémem klimatické dohody je potřeba celosvětové shody,“ zdůrazňuje autor článku na serveru Politico. Vyjednavači se sice přibližují ke konsensu v celé řadě otázek, včetně kontrolních mechanismů.
„Ale jak by ty mechanismy měly konkrétně fungovat, jak budou vymahatelné a jaké sankce by měly obsahovat? I to je jeden ze sporných bodů, o nichž se teď v Paříži horečně vyjednává, píše evropský server Politico.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
