Český pivař by omdlel. Ředitel z Káhiry prodává štamgastům svou pálivou specialitu
V Egyptě je možné snad úplně všechno. Třeba potkat manažera velké státní firmy, který si po nocích přivydělává na ulici výrobou sendvičů.
Asi každé město na světě má své charakteristické postavičky. Lidi je denně potkávají na ulici na stále stejných místech.
Takovou postavou byl třeba slepý harmonikář Stanislav z Národní třídy. Jeho nedávné úmrtí mnozí Pražané oplakali.
Podobnými lidmi se přímo hemží egyptská Káhira. Jednoho pouličního prodavače, který večer co večer připravuje na ulici svou pivní specialitu, znají milovníci zlatého moku z celé 20miliónové metropole.
Ďábelská pochoutka
Chálid už 35 let každý den přijíždí na svém starém skútru Vespa, před jedno z káhirských hospůdek ho staví na stojan a z velké bedny na nosiči vyndává plata vajec, kostku tvrdého sýru, velkou tašku rajčat a štos nerezových talířků. Na sedle skútru si pak připravuje improvizovanou kuchyň.
Z útrob skútru Chálid vytahuje to, kvůli čemu sem k němu chodí lidé z celé čtvrti: červenou doqqu, pálivou jako čert.
„Na tuhle pastu potřebuju několik ingrediencí: nejdřív se rozemelou zelené pálivé papričky a česnek. To je základ. Pak přidám sušené červené čili papričky, římský kmín, pepř, černuchu a mletý sezam. A samozřejmě sůl. A pěkně to všechno rozdrtím dohromady.“
Na pivo se dá jít v Káhiře leckam, ale k Chálidovi chodí lidé právě kvůli jeho ďábelské pochoutce. Tou posypává své obložené talíře, na kterých jsou plátky rajčat, tvrdého sýra a vejce na tvrdo.
Jako ředitel by se neuživil
„Jsem ředitel v jedné turistické agentuře. Je to státní podnik a plat nestačí. Mně je teď padesát, ještě deset let mi zbývá do důchodu. Ve dvě odpoledne končím v kanceláři, pak jdu domů, trošku si pospím, převléknu se a na sedmou vyrazím sem,“ popisuje svůj denní program. Druhé, večerní zaměstnání má hodně Egypťanů.
Chálid stojí se svým skútrem přímo před otevřenými dveřmi do lokálu. Pro hospodu je tedy vlastně takovou outsourcingovou kuchyní. Občas obejde stoly a s objednávkami začne na ulici na sedle skútru připravovat své talíře.
„Tohle místečko tu měl už můj táta. Když umřel, převzal to bratr, který pak vystudoval práva, a po něm pak já. Začínal jsem tu ještě jako student,“ vzpomíná.
Český pivař by omdlel
V káhirské pivnici není zvykem, že by se pilo jen samotné pivo. K pivu se vždy musí něco přikusovat.
Jakmile dostáváme na stůl první lahvovou stellu, což je tradiční egyptské pivo, které se vaří už přes sto let, tak na stůl přistávají talířky s rajčaty, rukolou, termisem, což je taková slaná naložená luštěnina.
V každé káhirské hospodě mají něco trošku jiného, takže jinde dostanete třeba nakrájenou mrkev, okurky, a dokonce i jogurt. No prostě všechno to jsou věci, ze kterých by český pivař nejspíš omdlel. Ale tady v Káhiře k tomu pivu tak nějak chutnají.
Neformální podnikání tu jen kvete
V lokále nenabízí své služby zdaleka jen Chálid. Občas například přichází starší pán s obrovskou ošatkou plnou buráků a z druhé strany zase mladý kluk v dlouhé košili nabízí štamgastům vyčištění bot. Pak je tu chlápek s nabídkou zítřejších novin.
Neformální podnikání kolem egyptské pivnice prostě jen kvete. Účty se tady nevedou, vypité lahve se nechávají na stole a vrchní je pak na konci spočítá. Zdatnější pivaři tak už na stolku moc místa nemají.
Atmosféra v sále je sousedská, žádná agresivita ani opilost, a za reprodukovaných písní nejslavnější egyptské zpěvačky Umm Kulsúm se tu mají všichni tak nějak rádi.
