V Africe přetrvává problém dětských vojáků. Jen v Jižním Súdánu jich je 16 tisíc
V Jižním Súdánu podle OSN bojuje na 16 tisíc chlapců mladších 18 let. Právě nejmladší země světa má přitom dlouholeté tragické zkušenosti s rekrutováním dětí do ozbrojených oddílů. Tématu se věnuje i mnoha cenami ověnčený film Lost Boys of Sudan.
„V roce 1987, kdy mi bylo pouhých 15 let, jsme se vydali do Etiopie. Cesta nám trvala tři měsíce. Trpěli jsme hlady, sužovaly nás nemoci, ohrožovali vládní vojáci a některé při pochodu sežrali lvi,“ vyprávěl zpravodaji Českého rozhlasu 43letý James Mathiang Kuac.
Prožil si stejný příběh jako 20 tisíc chlapců, kteří kvůli občanské válce museli ze dne na den zapomenout na rodnou vesnici, rodiče i sourozence. Na chvíle, kdy dětské hry vystřídal zápas o život, prý nikdy nezapomene.
V Jižním Súdánu podle OSN bojuje na 16 tisíc dětských vojáků. S mužem, který stejnou situací prošel, mluvil zpravodaj Českého rozhlasu Robert Mikoláš
Povstalci ze Súdánské lidově osvobozenecké armády bojující proti režimu v Chartúmu tehdy chtěli dospívající mladíky vycvičit a poslat do války. Proto podnikli strastiplnou cestu do Etiopie.
„Půl dne jsme měli vojenský výcvik a druhou půlku jsme se učili, takže ráno jsme byli s vojáky a odpoledne ve škole,“ vzpomínal.
„Nejprve jsme cvičili s holemi, až poté se skutečnými zbraněmi. Jak se o ně starat, jak rychle nabíjet a střílet. Pamatuji, jak ten samopal byl těžký. A k tomu jsme vždy nosili i čtyři zásobníky.“
James je téměř dvoumetrový muž z etnika Dinků. Žije ve zděném domě, městečko Nyamlell jinak tvoří spíše hliněné chatrče s doškovou střechou.
Patří k jeho nejbohatším a také nejvzdělanějším obyvatelům. Už dva roky pracuje pro zahraniční nevládní organizaci, a tak má na místní poměry slušný a hlavně stálý příjem.
Další vlna násilí
„Měl jsem tři dobré kamarády, kteří se o mne za pochodu buší starali, už jim totiž bylo osmnáct. Všichni ale nakonec zahynuli v bojích,“ pokračoval ve vyprávění.
Umřel i jeho mladší bratr, takže v Etiopii a poté i v Keni, kam utekl před pokračujícím konfliktem, byl zcela sám.
„V keňském uprchlickém táboře Kakuma nebylo moc co dělat. Kromě školy. A tak jsem si založil malou zahrádku a snažil se něco vypěstovat. Později jsem ale začal hrát i v tamním fotbalovém týmu.“
V uprchlickém táboře žil osm let a mezi utečenci si našel i ženu, se kterou má dnes čtyři děti - dvě holky a dva kluky. Nejmladšímu je rok a půl.
James doufá, že aspoň jeho potomci prožijí dětství v míru. Spirála násilí se však v Jižním Súdánu znovu roztáčí a bojuje se už v devíti z celkem deseti států země. Navíc povstalecké milice znovu rekrutují i nezletilé chlapce.
„Pokud bude násilí pokračovat, tak tahle země nemá budoucnost. Školství je tu špatné, chybí nemocnice, doktoři, lidé trpí nedostatkem potravin. Proto se modlím za mír,“ dodal.
Reportáž vznikla díky podpoře Evropské unie.
