Jan Fingerland: Libye se probouzí aneb Islámský stát před branami
Na skutečnost, že Libye je země v rozvratu, respektive že vlastně už ani neexistuje jako stát, jsme si skoro zvykli. Teď najednou svítá naděje, že tomu tak nemusí být napořád.
Rozvalení řádu se zvýraznilo v loňském roce po volbách, kdy se starý parlament odmítl vzdát moci a v Libyi tak nastala situace, kdy existovaly dva parlamenty a dvě vlády. Ta, kterou uznalo mezinárodní společenství jako legitimní, musela působit z Tobrúku, který leží na opačné straně libyjského pobřeží než metropole Tripolis.
Situaci dále komplikovala existence různých menších uskupení, která mají většinou vazbu na určité regiony země a snaží se chránit zájmy svých oblastí. A v neposlední řadě to byl nárůst moci různých islamistických skupin, včetně Islámského státu. Jak regionální milice, tak i islamisté, jsou důležitými hráči, které obě vlády využívají, jimž jsou ale tím pádem také zavázány.
Před několika dny se konečně podařilo uzavřít dohodu mezi oběma hlavními účastníky sporu – totiž mezi oběma vládami, tou v Tripolisu a tou v Tobrúku. Pro libyjský chaos je typické, že se představitelé obou parlamentů i poté zdráhali s ujednáním souhlasit. Podle jejich názoru je dohoda Libyjcům vnucená zvnějšku.
To nepochybně platí přinejmenším v tom smyslu, že na jejím vytvoření se cizí státy podílely. Jednalo se v Itálii, v Tunisku i v Maroku. Zájem na tom, aby se Libye stabilizovala, mají i další země v okolí.
Hlavní problém spočívá v tom, že v Libyi je mnoho lidí, kteří chtějí mít maximum moci nad svým malým územím a nechtějí se tohoto vlivu vzdát. A také nevěří, že pokud by tak učinili, že by místo nich - namísto státní moci - nenastoupil jen další malý uzurpátor.
Dohoda předpokládá, že bude vytvořena devítičlenná rada, která sestaví společnou vládu a za hlavní parlamentní komoru uzná vloni zvolený parlament, který nyní sídlí v Tobrúku na východě, mimo metropoli.
Aby se to mohlo stát, musejí souhlasit nejen obě vlády a oba parlamenty, ale i další síly, které jsou na ně navázány a musejí získat nějaký podíl na přínosech, které to bude mít – je to v jistém ohledu návrat k systému vlády Muammara Kaddáfího, v němž hrála roli jak hrubá síla, tak i diktátorova schopnost neustále uspokojovat požadavky a potřeby jednotlivých částí společnosti.
Proč se podařilo dohodu uzavřít právě teď? Důvody jsou zejména dva. Jeden spočívá v tom, že současný stav vede k tomu, že ztrácejí všichni. Libye v roce 2011 těžila asi 1,6 milionu barelů ropy denně, nyní je to méně než polovina – přitom infrastruktura pro těžbu i vývoz už existuje.
Druhý důvod spočívá v tom, že v zemi se uhnízďuje Islámský stát. Do země se vracejí libyjští i tuniští členové IS ze syrského bojiště a vidí, že v zemi je mocenské vakuum.
Navíc se zdá, že o Libyi se zajímá i sám Abú Bakr Bagdádí a že vysílá do Libye své lidi, aby mohl organizovat tamní dění přímo přes ně. Jsou mezi nimi údajně i Iráčané, kteří dříve pracovali pro Saddáma Husajna a později se podíleli na budování nepříjemně odolných struktur Islámského státu.
Bagdádího zajímají dvě věci. Zaprvé je to libyjská ropa. IS už má své lidi při pobřeží, tedy tam, kde se ropa nakládá na tankery. Podle informací francouzské armády, která vyslala nad Libyi své drony, zachycuje se Islámský stát i ve vnitrozemí, kde leží vrty. Bagdádího lidé by tedy mohli dostat pod kontrolu obrovské nerostné bohatství.
Druhý důvod spočívá v tom, že Libye je pouhých tři sta kilometrů od italských břehů. To je něco, co chce využít, ať už pro pašování ropy, běženců, nebo i teroristů do Evropy. Dokonce se proslýchá, že Islámský stát cvičí své lidi v pilotování civilních letadel.
Islámský stát má ve skutečnosti v Libyi jen pár tisíc lidí, ale pokud se nepodaří vnitrolibyjskou dohodu naplnit, může být z této země další Sýrie – tentokrát ne na Blízkém východě, ale v blízkém sousedství.
Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
