Ve staré Praze nejstarší řemeslo jen kvetlo. V Mastném drdolu i v Jedové chýši

Prostituce byla podle doložených zpráv běžná už ve starověkých civilizacích. Zástupy prostitutek provázely třeba křížové výpravy a nevěstky se brzy staly součástí života ve městech. Prahu, místo v srdci Evropy, nemohly samozřejmě minout.

A jak dlouhá byla její historie, tak dlouho se proti prostituci bojovalo. V roce 1860 se například uzákonilo, že provozovatelé veřejných domů musejí žádat o koncesi, jejich zaměstnankyně musí vlastnit zdravotní knížky a pravidelně se dostavovat na lékařské prohlídky. Z té doby máme k dispozici první úřední statistiky. V roce 1866 bylo v Praze 50 veřejných domů. O dvacet let později už jich bylo 86.

Ve městě bylo tehdy zřízeno mravnostní oddělení policie s pěti důstojníky a osmi tajnými agenty. V podnicích organizovali šťáry, jaké známe třeba z literatury. Někdy dostal provozovatel včas echo, jindy byl nevěstinec vyklizen. Říkalo se, že stát se stal hlavním pasákem. Sice ubylo pohlavních chorob, nicméně prostituce vesele kvetla dál.

Do nevěstince v Kamzíkové chodil i Otto von Bismarck

Až v roce 1922 vyšel takzvaný aboliční zákon, který zcela zakazoval provozování starých a zřizování nových nevěstinců. Brzy se však ukázalo, že se minul účinkem. Zmíněná činnost totiž velmi rychle přešla pod hlavičku barů, vináren nebo kaváren s dámskou obsluhou. A počet pohlavních chorob opět rostl.

Luxusní nevěstinec U Červeného páva navštěvovaly známé osobnosti, dnes je tu restaurace|foto: Jolana Nováková

„Pojďme se projít centrem Prahy a připomenout si místa, kde se nejstaršímu řemeslu dařilo,“ zve nás průvodkyně Eva Sokolová. „První zastávku si uděláme v Kamzíkové ulici, pár kroků od Karolina. Tady, v domě U Červeného páva, si v roce 1866 otevřel někdejší vetešník Goldschmied luxusní nevěstinec. V přízemí byl velký salon se zrcadly na stěnách a v patře pokoje různého rázu – turecký, japonský, perská komnata či královské apartmá,“ popisuje Eva Sokolová.

Čtěte také

V podniku prý byla i ordinace lékaře a také kadeřnická oficína, aby byly lehké děvy pěkně upravené. Mezi nejslavnější návštěvníky patřili František Ferdinand d´Este, Otto František Josef Habsburský, řečený Krásný Otto (zemřel na syfilis) a také Otto von Bismarck. Na klavír U Červeného páva hrával Gustav Mahler, tou dobou intendant opery nedalekého Stavovského divadla. Přestože ho děvčata lákala nahoru, nabídky prý nikdy nevyužil.

V Kožné ulici bydlela Tonka Šibenice

V nedaleké Kožné ulici byl v téměř každém domě nevěstinec nižší kategorie, tedy za lidové ceny. Mezi ty nejpopulárnější patřil Mastný drdol. V Kožné bydlela i slavná pražská prostitutka Tonka Šibenice, jejíž příběh můžete znát z filmu z roku 1930. Osudy Tonky zaznamenal v Tržišti senzací „zuřivý reportér“ Egon Erwin Kisch, který se shodou okolností narodil ve stejné ulici, v domě U Dvou zlatých medvědů.

V Kožné ulici, v domě U Dvou zlatých medvědů, se narodil a žil Egon Erwin Kisch, který příběh Tonky Šibenice zmínil v Tržišti senzací|foto: Jolana Nováková

„Na rohu ulic Kaprovy a Maiselovy býval další luxusní nevěstinec, který provozovala šarmantní dáma, madam Flecklová,“ pokračuje Eva Sokolová. „Podnik byl zajímavý tím, že v něm pracovali i pohlední mládenci, kteří poskytovali služby dámám. A pravděpodobně tu byla provozována i první Peep Show v Praze - jeden pokoj byl vyhrazen dívání za peníze.“

Na Malé Straně z Karmelitské odbočíme do ulice Tržiště a tou dojdeme do ulice Břetislavovy. Bývaly tam nevěstince na každém kroku. Ve vzpomínkové knížce Všecky krásy světa uličku zmínil i básník Jaroslav Seifert. Na radu kamaráda se tam ze Žižkova, ještě coby student, zašel podívat. Za oknem se objevila dívka, odhalila poprsí a lákala Seiferta dovnitř. Ten ale s ruměncem ve tvářích spěchal zpátky na Žižkov.

V sousední Vlašské ulici býval nevěstinec U Tří červených růží, ovšem to ještě za Rudolfa II. Rudolfův prohnaný komorník nashromáždil obrovský majetek, do domu nastěhoval bratra, švagrovou a její matku a ony dvě dámy tam pod zástěrkou obchodu s vínem provozovaly nevěstinec. Prý tam bývalo hodně veselo a obec neustále řešila stížnosti sousedů.

V těchto místech v Apolinářské ulici stávala Jedová chýše|foto: Jolana Nováková

„No a na Novém Městě, v Apolinářské ulici, nedaleko Zemské porodnice, stávala populární Jedová chýše,“ uzavírá Eva Sokolová, „oblíbená hospoda pražské galerky a zároveň centrála místních lehkých děv. Ty měly dokonce svou hymnu: U nás v chýši Jedové, líbánky jsou medové. Deset děvčat bylo nás, k omlazování byl čas.“