Ondřej Konrád: Tvůrce nespočetných tváří David Bowie

11. leden 2016

Ačkoliv jej příslušné slovníkové publikace řadí do kategorie pop-rockových autorů a interpretů v jedné osobě, David Bowie, vlastním jménem David Robert Jones, byl ve skutečnosti osobností žánrové hranice do různých směrů překračující.

I když vycházel především z rockové hudby a jejím prostřednictvím si vybudoval mimořádné postavení, umožňující, aby jeho přesahy byly vždy dobře viditelné. Od druhého alba z roku 1972, na kterém se stylizoval do postavy mimozemšťana Ziggyho Stardusta.

A rozličné významové identity si navlékal i později, stejně jako se několikrát za kariéru zcela odlišně stylizoval - od znepokojivých androgynních a prazvláštně tančících typů až po vytříbeného elegána předválečné éry. A stejně tak se měnila i jeho hudba, do níž úspěšně vstřebával módní trendy nebo naopak čistě experimentátorské postupy.

A vždy novou etapu do detailů promýšlel v celkové prezentaci. Jeho koncerty bývaly fascinujícími představeními, při kterých se inspiroval kupříkladu japonským tradičním divadlem, stejně jako expresionistickými němými filmy. A při kterých využíval nejmodernější světelné a audiovizuální prvky.

Čtěte také

Ačkoliv sebeironicky říkal, že posledním výkřikem techniky, který je schopen ovládat, je plnicí pero. Ovšem jeho spolupracovníky byli nejen mistři svých oborů, ale přímo jejich inovátoři. Což se týkalo ovšem i hudebníků, brilantních instrumentalistů a zvukově vizionářských spolutvůrců.

Jakým byl skladatel a producent Brian Eno, se kterým mimo jiné vytvořil roku 1977 album Heroes, doslova kultovní, natáčené na dohled od berlínské zdi v západní části absurdně rozděleného města. Ostatně orwellovskými vizemi odedávna zasažený Bowie už pár let předtím soukromě projel část východního bloku a obzvlášť temně na něho zapůsobila atmosféra Varšavy hluboké komunistické éry.

David Bowie

Pozorně sledoval, co vzniká ve všech možných odvětvích moderního umění a pokud jej něco zvlášť silně odslovilo, začlenil to do svých koncepcí, stejně jako to dělal s muzikou. Proto se o něm psávalo, jako o hudebním chameleónovi.

Ale Bowie „neměnil barvy“ zbůhdarma, stále hledal nové tvary k vyjádření základních lidských pocitů a situací, tedy i stavů vykořeněnosti, osamělosti a odcizenosti, chmurných znaků moderní civilizace. To se projevilo i na poslední desce vydané minulý pátek v den jeho devětašedesátých narozenin.

Čtěte také

S obdivem ji přijala kritika a Bowieho ctitelé byli nadšeni ze zcela nečekaného zvuku kapely špičkových amerických jazzmanů, jejichž tvořivý vklad podtrhuje naléhavost alba. Vlastně bezejmenného. Říká se mu Blackstar podle černé hvězdy na obalu, upomínající fanatismus Islámského státu, na který jsou ostatně nepřímé narážky i textu titulního songu.

David Bowie, tak trochu dítě Salvatora Dalího, i příbuzný Andyho Warhola, s nímž se spřátelil a po jeho smrti jej dokonce ztvárnil ve filmu Basquiat z roku 1996, umíral ve chvíli, kdy jej poslouchal a myslel na něho celý svět. Který ale netušil, že jedinečná postava pop kultury v tom nejlepším slova smyslu, bojovala už rok a půl marně se smrtelnou nemocí.

David Bowie

Další komentáře z dnešních Názorů a argumentů si můžete poslechnout v našem audioarchivu.

Spustit audio