Bývalá ubytovna pro celníky ve Wullovitzu slouží běžencům, rodiny čekají na udělení azylu
U hraničního přechodu Dolní Dvořiště - Wullowitz čeká na udělení azylu několik rodin z Afghánistánu a ze Sýrie. Rakušané využili bývalou ubytovnu pro celníky jako přechodné sídlo pro imigranty. Bydlí v ní už půl roku. Někteří se učí německy, někteří se prý chtějí vrátit.
„Ta je situace velice dobrá, budova dobrá a vedoucí tady je dobrý. Všechno, co chceme, to pro nás získá. Ale problém je, je to tady nudné. Máme tu děti, pro děti je to tady velice, velice nudné,“ říká mladá Syřanka, která drží v náručí dítě.
Její povídání přerušil tichým posunkem pracovník rakouského Červeného kříže David Hostinar.
„Máme tu ubytované převážně rodiny. Větší děti chodí do škol, menší chodí do školky. Sousedi a obec Leopoldschlag, ke které patří Wullowitz, přijali žadatele o azyl velmi pozitivně a přátelsky,“ vysvětluje David.
O snaze v malé rakouské příhraniční obci integrovat 30 imigrantů z Blízkého Východu natočil reportáž Martin Pokorný
V obci se 70 obyvateli panovaly před příchodem azylantů obavy, vzpomíná paní Regina, která pracuje od rána do večera v rodinném hostinci nedaleko od ubytovny.
„Na začátku jsme měli strach, protože jsme se domnívali, že přijdou jen muži. Ale jsou to rodiny, člověk je vidí občas jezdit na kole, naši sousedi se snaží, takže to funguje dobře.“
„Já jsem hostinská a nemám tolik času, ale jiní tomu věnují hodně času. Aby se učili anglicky nebo německy, aby trochu poznali kulturu, snaží se hodně. Myslím, že to dělají dobře. A tedy nemáme tu žádný problém,“ poznamenává paní Regina.
Spolková činnost pomáhá k integraci
Nasazení některých obyvatel oceňuje i starosta obce Leopoldschlag Hubert Koller. V obci je 30 zavedených spolků a některé vzaly azylanty mezi sebe.
„Klasické spolky, to je sport, hudba, divadlo. A ti všichni se je snaží zapojit do svých aktivit. Například měli jsme tu adventní trh, uprchlíci tam prodávali chlebové placky, to samé bylo při hudebním vystoupení v kostele. Spolky jsou tady velmi silné a to také využíváme, aby to dobře fungovalo.“
„Nemáme tu žádné komplikace nebo potíže, žádné nepříjemnosti,“ potvrzuje starší žena. „Člověk je vidí často jezdit na kole. Někteří jezdí cvičit nebo jsou ve fotbalovém klubu, já s nimi moc kontakt nemám, ale bližší sousedi ano. Jeden malý chlapec u nich jezdí na koni.“
Pravidelně každé pondělí chodívá do azylového domu Lilli Hamannová. Pomáhá žadatelům o azyl s výukou němčiny. Dobrovolníků tam podle ní chodí víc.
„Na druhé straně hraje roli, že jsou cizí, je tu strach před cizími kulturami, ale žádná zloba nebo něco takového, to jsem tu neviděla. Máme tady i dobrý kontakt s jednou rodinou. Kamarádíme spolu. Pozvali jsme je 25. prosince na oběd, na Vánoce, viděli tu stromeček, vyfotili jsme se,“ popisuje paní Lilli.
„Tím, že tohle místo není dobře dopravně napojené, je to trochu složité,“ dodává starosta Hubert Koller. „Vyrovnává to kyvadlový autobus. Navíc jsou uprchlíci vybaveni darovanými koly, takže do Leopoldschlagu nebo do okolních obcí se dostanou na kole, když to počasí dovolí.“
Kyvadlovým autobusem jezdí na nákupy i mladý Syřan, otec dvou dětí. „Nechci tady zůstat. V Sýrii mám práci. Když začala válka, byl jsem bez práce, bez budoucnosti. Odešel jsem do Evropy, ne abych tu zůstal. Doufám v dobrou budoucnost pro sebe a své děti. V Sýrii jsem elektrikář,“ říká mladý muž.
Syrské a afghánské rodiny zůstanou, dokud neskončí azylové řízení. Jak dlouho to ještě může trvat, nikdo neví, protože rakouské úřady jsou zahlcené.
