Nevšední rozhovor s Danem Bártou aneb žbrbly, žbrbly, textovka, káva, cigáro…

V průběhu večera zazní skladby Johna Adamse, Pata Methenyho, Martina Kumžáka, Petra Wajsara a dalších. Koncert nabídne výjimečný hudební zážitek, hravou atmosféru i originalitu. A také umožnil, aby vznikl tento nevšední rozhovor.

Když někdo řekne Vaše jméno, vybaví se mi slova jako rozmanitost, improvizace, všestrannost. Jak by sám Dan Bárta popsal Dana Bártu? Co Vás vystihuje nejlépe?

Nejlépe mne jistě vystihuje fakt, že nejsem úplně schopen sám sebe popsat co nejlépe. Ne proto, že bych se neznal, to ne, ale že bych si kvůli své vrozené skromnosti ubíral a pak se vykreslil horší, než ve skutečnosti jsem a na to nemám nervy. Z čehož je jasné, že dvě z mých charakteristických vlastností jsou, že jsem stále dokonale uvolněný a současně úžasně vtipný.

Jak začala vaše spolupráce s Epoque Quartet a jak dlouho už spolu hrajete?

Ani nevím, nárazově roky. Myslím, že částečně už na první desce Illustratosphere něco s námi dělali, i když v jiné sestavě ještě, Filip Jelínek se zná s muzikanty ze školy a tak, myslím, že ten to zpunktoval. Odjeli jsme spolu kus šňůry, měli celý společný program, bylo to fajn. Kluci hrajou tak jako výživně, směle, to je dobrý. Takže spolu sem tam hrajeme, pozvali mne na svoje výročí... Ale jak dlouho, to já vážně netuším.

Čtěte také

Během večera zazní hned tři premiéry. Těšíte se na možnost nabídnout publiku něco zcela nového a na jeho reakci? Nebo jste spíš nervózní?

Jsem nervózní, samozřejmě. Chci si hlavně zahrát, naplnit tu formu, dohodnout se jaksi v tom zvuku, přímo při spoluhraní s hráči, se kterými jsem nikdy nehrál, že to má celé smysl, že to může utéci jak mžik, protože to hraje, a ne, že se to povleče, protože to nehraje. Z toho jsem nervózní. Citlivé publikum, které v takovém případě rozezná, pozorujíc se, že reaguje radostně a spontánně, nic si nenalhávajíc, ani není pouze slušné, je bonusem, třešní, ozdobou, vrcholem, jedním z cílů. A v případě, že to bude opravdu hrát, logickým vyústěním věci, intenzivnímu dobru se přece nedá čelit.

To, že se s Epoque Quartet znáte už dlouho je jednoznačně znát na souhře a energii na pódiu, ale co v zákulisí? Jak vypadají přestávky a čas, kdy právě nepracujete?

Normálka uvolňovačka, žbrbly, žbrbly, strečink, sem tam fór, přeladit, odkašlat, rozezpívat, historka, žbrbly, žbrbly, textovka, káva, cigáro, žbrbly, žbrbly...

Máte spoustu různorodých aktivit. Kdy a kde se cítíte nejšťastnější a co vás baví nejvíc?

Nejvíc mě baví, když mám na všechno tolik času, že se můžu věnovat tomu, co mě právě baví. Pak se cítím dokonale šťastný. Má produktivita sice neroste, ale můj pocit zadostiučinění rozhodně. Je dobré to vyvážit nějakým tím nešťastným musením – totiž sebráním se a odjetím, ale ono také dobře: taneční tep a pohyb a skutečný soulad v nenásilném soustředění generují rovněž návaly slasti. Domov, podium, tropické deštné lesy, krajina mého mládí, to všechno jsou taková ta bezpečná místa, kde je našinci dobře a kde se tu a tam i pobaví.

Co chystáte na tento rok v oblasti hudby?

V oblasti hudby chystám hlavně nějaké to sebevzdělávání, v oblasti tvorby pak doufám také něco, rozhodně trochu toho skládání, ale ještě jsem pořádně nezačal a leden je ještě mlád, nějak se mi moc nechce pouštět se do vyjevování plánů...

Vystoupil jste s řadou zvučných jmen. Máte ještě nějaký nesplněný sen? S kým byste rád vystoupil na jednom pódiu?

Nemám, známý - neznámý, slavný - neslavný, hlavně aby byl mastný a slaný a kompatibilní, jinak to nemá cenu. Když už na tom pódiu jsem, chci si zahrát s každým, s kým tam jsem. Abych někde snil o duetech, to mnoho nesním. Spíš být připraven, ovládat řemeslo, sebe, věc samu, mít trochu štěstí – to je to.