Oldřich Kužílek: O falešné mediální realitě

Pak jsem čerpal cvrkot kontaktem s živými lidmi, které jsem potkal. Nebylo jich moc a byli pouze z nejbližší sociální bubliny. S velkou nejistotou jsem tušil, co si asi tak myslí veřejnost vcelku.

Dnes nás média a sociální sítě zaplavují informacemi, až se zdá, že o světě, politice, názorech a tendencích veřejnosti víme více. Rychlost zpráv, ale rovnou i komentářů na facebooku, twitteru a dalších aplikacích, nás ubezpečuje, že jsme více napojeni na realitu, že držíme prst nejen na tepu doby, ale na každém pulsu krevního oběhu společnosti. Jako pavouček uprostřed pavučiny přes vlákna přesně vnímá, kde se co šustne a kde jaká muška zabzučí.

A ono houby. Americké primárky v Iowě nás opět vyvedly z omylu. Mediální realita se skutečností souvisí velmi vzdáleně. Pokud vůbec jde o nějakou síť, pak je z více důvodů deformovaná jako časoprostor v blízkosti černých děr.

Peníze do ní nasypané ji prohýbají a trhají, cvrkot na sociálních sítích podléhá tomu, že je uplétají specificky aktivní jedinci, a taky placeným diskutérům a blogerům, kteří profesionálně vytvářejí zdánlivý obraz.

V Čechách jsme to zažili před necelým rokem, kdy kremloboti na internetu a pak v médiích vytvořili falešný dojem odporu veřejnosti proti průjezdu kolony americké armády.

Mediální realita je tedy spíše jakási medalita. Jako med, ostře sladká. Medalita je lepivá, táhne se, kape, kam nemá a v mžiku zapatlá čistý stůl i košili. Jako med se také falšuje přidáváním cukru, který viditelně vykrystalizuje, až když medalita vychladne.

Takže to nakonec vypadá, že medalita nás od skutečnosti a od toho, co si o ní veřejnost myslí, spíše oddaluje. Moderní komunikace a sociální sítě nás ve výsledku nespojují s druhými lidmi a jejich názory. Možná nás naopak ponechávají osamocené ještě více než dříve, ještě více tápající.

Nejenže skutečné zprávy často nemáme, ale navíc se topíme v polotuhé medalitě, jejíž ingredience si nelze přečíst na obalu. Mazat si ji na krajíc chleba k ranní kávě tedy není dobrý nápad.