Jak se žije v Schengenu, nejslavnější vesnici Lucemburska?
Slovem Schengen se dlouhá léta označuje smlouva většiny členských zemí Evropské unie, které se rozhodly zrušit své vnitřní hranice a svým občanům tak umožnit volné cestování bez pohraničních kontrol.
V posledních měsících jde ale v souvislosti s uprchlickou krizí také o synonymum strachu z nekontrolovatelného přílivu migrantů a bezmoci Evropské unie při ostraze hranic.
Jak se ale žije lidem v samotném Schengenu, vesničce na březích řeky Mosely, kde byla úmluva mezi Německem, Francií a zeměmi Beneluxu v roce 1985 podepsána?
S takovou otázkou odjela do Lucemburska reportérka bruselského serveru Politico. „Podpis dohody byl pro Schengen samozřejmě velkým symbolem. Jinak tu ale všichni žijeme z vína a benzínu,“ říká v reportáži schengenský starosta Ben Homan. Oblibu vína lze dobře chápat.
Vesnička o pěti stech šedesáti stálých obyvatelích leží v trojmezí Lucemburska, Německa a Francie a její slunné svahy nad Moselou svědčí hlavně ryzlinku a rulandskému bílému. Vinařů je ostatně v samotném Schengenu hned několik desítek. Jak si ale vysvětlit, že ve vesnici, která nemá přirozené centrum, supermarket ani lékárnu, je hned sedm benzínových pump?
Lucembursko má jednu z nejnižších spotřebních daní na pohonné hmoty a litr benzinu natural se tu dá koupit o dvacet eurocentů levněji než v sousedním Německu nebo Francii. Schengen je tak pro řidiče od sousedů ideální místem pro natankování.
Jenže málokdo z nich zajede do samotné vesnice, která doplácí na to, že její název je sice uveden v každé publikaci o evropské integraci, spousta domů je tu však prázdných a turisté o Schengen jen tak nazavadí.
Jedinou výjimkou je zdejší Evropské centrum, malé muzeum, které připomíná doby, kdy i Schengen obklopovaly samé hranice. Expozici, kde jsou k vidění třeba policejní čepice, závory a strážní budky, navštívilo minulý rok 40 tisíc lidí.
Martině Kneipové, ředitelce muzea, přitom nijak nevadí, že jde většinou o skupiny studentů, kteří mají v rámci hodin občanské nauky výlet do Schengenu povinný.
„Pro tyhle lidi znamená Schengen svobodu. Jezdí k nám třeba hodně Poláků, a to jsou opravdoví Evropané,“ řekla ředitelka muzea serveru Politico.
Uprchlická krize ale nepřímo dopadá i na samotný schengenský prostor. Hned šest evropských zemí dočasně obnovilo kontroly na zrušených hranicích a čím dál více politiků mluví o tom, že kdyby se v Evropě před třiceti lety hranice nezačaly rušit, nebyly by teď problémy s muslimskými radikály.
Martina Kneipová tyto obavy vnímá, myslí si ale, že právě uprchlická krize je dobrou šancí, aby se Evropané vrátili ke kořenům integrace a začali si více uvědomovat, že státy Evropské unie musí držet při sobě. „Jsme tu, abychom lidem ukázali, že Schengen je mírový projekt. A že hranice jsou většinou jen v mysli lidí,“ zdůrazňuje ředitelka Evropského centra.
Záchrana reputace Schengenu leží na srdci také starostovi Homanovi, Nedávno zastupitelé najali reklamní agenturu, aby jim vymyslela nové brožury pro turisty. A sám starosta se chystá rozeslat vybraným politikům pohlednice, které si vesnice nechala vyrobit.
Chce je požádat, aby napsali několik slov pro novou expozici schengenského Evropského centra. „Schengen stále žije. A musí přežít za každou cenu. Je to především v našem zájmu,“ cituje v závěru své reportáže starostu Bena Homana bruselský server Politico.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
