Bez piva zažívám úzkost. Suchej únor podle fňukny Jonáše Zbořila

Nepovažuju se za alkoholika, ale za uplakánka. Myslím, že si na absenci piva víc stěžuju, než mi doopravdy chybí. Za poslední dva týdny jsem se neprobudil s kocovinou, v práci dokážu jakž takž myslet (zeptejme se editora), za den toho hodně stihnu. Peníze mi z účtu nemizí tak závratnou rychlostí a užívám si večery, které trávím doma v posteli, aniž bych si vůbec vzpomněl na putyku za rohem. Přesto je jedna věc, která mě při Suchým únoru dost trápí. Ztrácím odstup. To může mít pro fňukny dost katastrofální následky.

Čtěte také

Za poslední dva týdny jsem se stresoval víc než obvykle. Když jsem před měsícem a půl proseděl vánoční svátky nad učením na magisterské státní zkoušky, byl jsem o dost klidnější než teď, když chodím do práce, ale nemůžu pít. Mám víc energie, ale vrátily se i úzkosti, které mě naposledy stíhaly po náhlé ztrátě blízkého člena rodiny. Co se mi děje? Pravda je, že v únoru mám dost práce, ale jde většinou o úkoly spadající do kategorií „legrace“ nebo „koníčky“. Dva koncerty s kapelami, dvě autorská čtení, jeden článek do časopisu, porotování v jedné literární soutěži. Nebýt fňukna, primadona a trémista, ani mě nenapadne tyhle události zmínit. Ale hlavně – napít se piva, asi bych se tomu všemu zasmál.

Suchý únor je pro mě zrádný v tom, že nedokážu rozlišit, kdy fňukám, protože už opravdu nemůžu, a kdy se pouze projevuje moje pečlivě hýčkané já. Díky pivu a kamarádům, kteří ho se mnou popíjeli, jsem dokázal rozpoznat, kdy se trápím nad blbostí. Čekal jsem, že s půstem přijde i jasná mysl. Místo toho mám v hlavě zmatek.

Čtěte také

„Hele, všechny studie tvrdí, že lidi, co nepijou, umíraj dřív, protože ten stres nezvládaj,“ utěšoval mě dnes kamarád basák, když jsme dozkoušeli. Chvíli předtím jsem bezradně postával na zahradě a v žaludku cítil tu obrácenou, ufňukanou hodinu smrákání. Teď už byla tma, takže i klid. „No, ale není to trochu průšvih?“ zeptal jsem se basáka. Shodli jsme se, že možná vlastně jo. Pivo mám až nebezpečně rád, ale děsí mě, že by mi celý život mělo pomáhat tlumit stres.

Ze Suchýho února si zatím nesu jeden jasný úkol. Do budoucna si musím vytvořit co možná nejširší rejstřík stresových odbourávačů, který budou mít stejný účinek jako vychlazená desítka s basákem. Nebo – a možná by to bylo jednodušší – přestat tolik kňourat.