Být někde za nevěstu v první polovině 19. století nebylo nic příjemného

Ve svatební smlouvě bylo zapsáno vše velmi podrobně. „Věno nevěsty, také to, co dostane ženich. Nevěsta většinou přinesla nějaký dobytek, nějaké peníze a ženich jí za to nechal na své usedlosti připsat určitý podíl. Bylo stanoveno, kdy a v jaké formě bude věno vyplaceno. Pokud se tak z nějakých důvodů nestalo, novomanželka na nové usedlosti nemusela mít úplně jednoduchou pozici,“ vysvětluje historička Markéta Skořepová.

Mladé hospodyně neměly jednoduchý život, zvláště když v čele usedlosti stáli ženichovi rodiče

Z téhle doby také pochází rčení být někde za nevěstu. „Oddřete tu nejhorší práci a nikdo vám není vděčný a leccos si vyslechnete. Mladé hospodyně, zejména ve chvíli, kdy v čele usedlosti stáli ještě ženichovi rodiče, neměly jednoduchý život. Věno nevěsty muselo být použito na vyplacení dědických podílů ostatních sourozenců hospodáře. V českém právu platilo, že dcery i synové měli právo na vyplacení stejného podílu z usedlosti.“

„Naši předkové neměli možnosti si vydělat peníze jako my dnes. K tomu, aby mohli zahájit nějakou samostatnou existenci, aby si mohli koupit chalupu, aby si mohli založit řemeslnickou dílnu, potřebovali pomoc od své původní rodiny. Buď jim rodiče našetřili a vyplatili je sami, nebo se tak stalo právě díky věnu švagrové nebo švagra. Proto bylo věno velmi důležité.“

Pokud ovdověli muži, oženili se do půl roku, někdy i šest týdnů po pohřbu manželky

Markéta Skořepová se ve své badatelské práci zaměřila především na vdovy na Novorychnovsku. Ty měly v první polovině 19. století různé možnosti, jak se po ovdovění zachovat. „Odvíjelo se to od jejich věku. Pokud byly mladé, asi do 35 let, dost často se vdávaly. Děti dostaly nového otce, usedlost dostala nového hospodáře. Většinou si braly svobodné muže. Ženy se obvykle vdávaly do dvou let po smrti manžela. Pokud ovdověli muži, oženili se do půl roku, nebylo výjimkou, že se stihli oženit i šest týdnů po pohřbu manželky,“ vysvětluje Markéta Skořepová.

Pokud nepřipadal v úvahu sňatek, protože byla vdova starší nebo měla děti ve věku, kdy mohly žádat vyplacení podílu, bylo možné, aby se stala samostatnou hospodyní bez pomoci muže. „V Evropě tohle nebylo časté, u nás to bylo povoleno. Pokud byla žena ještě starší, třeba kolem padesáti let, buď už byla na výměnku, nebo na něj odešla právě po smrti muže. Měla tedy na usedlosti zajištěné bydlení, stravu nebo i nějaké přídavky. V podstatě byla v důchodu, jak bychom řekli dnes a situace se pro ni ovdověním nijak nezměnila.“

Nedostatečné zajištění majetkem poslalo vdovu do podnájmu

Poslední varianta nastávala, když nebyla ve hře žádná usedlost. „V takovém případě žena skončila jako podruhyně. To znamenalo život v podnájmu a žena se musela živit nějakou námezdní prací. Některé ženy takhle žily už jako vdané, někdy došlo k situaci, kdy o usedlost rodina přišla nebo se nepodařilo uspokojivě vyřešit pozůstalostní řízení,“ popisuje možností vdov Markéta Skořepová.