Půst

V Bibli čteme, jak již ve starozákonní době se člověk dobrovolně vzdával jídla. Půst, modlitba a almužna byly ve farizejském židovstvu povinným a záslužným skutkem. Půst byl nejen vyjádřením touhy po změně, ale zároveň i cestou, přípravou na přijetí nového.

Na začátku Nového zákona, v evangeliích, čteme o Ježíšově křtu a hned dál o tom, jak byl pokoušen na poušti, kde se čtyřicet dní a nocí postil. Raná církev pak vyhlásila půst na středu a pátek, ve 2. století se ujal zvyk: každý křesťan se postil na Velký pátek, v den Kristova pobývání v hrobě.

Ve 3. století se znovu prosadila zbožnost, která v půstu viděla oběť. Středověká reformace zdůrazňovala, že Ježíš dal půstu nový smysl. Není záslužným činem, ale prostým návratem k Bohu. Zbožný úkon bez vnitřní proměny člověka je zbytečným činem. Tento pohled chci dnes zdůraznit.

I dnešní člověk chce ve svém životě změny. Půst se vrátil ve formě diety pro zdraví i proti obezitě, pro detoxikaci organismu. Mladí lidé se v únoru vzdávají pití alkoholu. Jiní se postí od sladkostí, od Facebooku. Evangelíci zvou k měsíčnímu půstu od automobilu.

Půst však sám o sobě nic neřeší. Povím to po svém: postit se nejen od čeho, ale k čemu. Jsme v době před Velikonocemi, v tradičním postním čase. Je důležité přemýšlet, čím případným půstem uvolněný čas, prostor využijeme. Můžeme jej věnovat četbě Písma, modlitbě, druhým lidem. Pokud něco nesníme, nemusíme to ani nakoupit a ušetřené prostředky můžeme věnovat potřebným a těch je kolem nás i ve světě dost.

A mohl bych vymýšlet dál. Ale to nechám na vás, bystrých posluchačích. Pak jistě nevyzní naše touha po změnách naprázdno. Nepůjde o naše zásluhy, ale budeme sobě, bližním a tak i Pánu Bohu blíž. Přeji vám požehnaný postní čas!

Farář Českobratrské církve evangelické v Praze na Žižkově.