Zpravodaj ČRo: Pozůstatky apartheidu v JAR se promítají i do života nejmladší generace
Rasismus stále zůstává hrozbou pro demokracii v Jihoafrické republice. Apartheid je už sice více než dvacet let minulostí, přesto se jeho pozůstatky promítají i do života nejmladší generace. Černošští studenti totiž požadují výuku ve vlastním jazyce a jejich protesty skončily střetem s policií i dočasným uzavřením některých univerzit.
Křik, slovní potyčky, nadávky a nakonec i varovné výstřely a slzný plyn. Atmosféra na některých jihoafrických vysokých školách minulý týden opět zhoustla, ovšem nikoli kvůli náročnému zkouškovému období.
„Víte, tohle už je třetí důvod protestů, které vypukly v druhé polovině loňského roku. Nejprve chtěli zrušit školné, pak se k nim přidali externí pracovníci vysokých škol najímaní různými agenturami, což je pro ně nevýhodné. No a teď je na stole jazykový problém. Přitom já si myslím, že tím nejdůležitějším jazykem pro nás všechny je angličtina,“ říká 20letá vysokoškolačka z Pretorijské univerzity.
A její kamarádky, všechny bělošky, souhlasně přikyvují. Kvůli násilným protestům, které vyvrcholily uzavřením kampusu a přijetím přísnějších bezpečnostních opatření, však mají nechtěné volno. Povídáme si totiž na ulici před hlavním vchodem, kde ještě před pár dny létaly vzduchem lahve a kameny.
Pozůstatky apartheidu se v JAR promítají i do života nejmladší generace. V Pretorii o tom natáčel reportér ČRo Robert Mikoláš
Teď tu sice panuje relativní klid, přesto nás stráž u brány sleduje ostřížím zrakem. Do diskuse se ovšem zapojují i kolemjdoucí zaměstnanci univerzity a další studenti.
„Oni prostě chtějí výuku i v jejich jazyce. Třeba nerozumí, když se o přestávce nebo při nějakých sportovních aktivitách zeptáme na něco učitele v afrikánštině. Ale my se s ním takto bavíme, protože víme, že on tímto jazykem mluví a je to pro nás i jednodušší,“ vysvětluje mladá dívka, která si nepřeje nic jiného, než aby výuka pokračovala a ona mohla dokončit svá studia. Za která mimochodem platí asi 60 tisíc randů ročně, což je v přepočtu zhruba sto tisíc korun.
Většina mladých Jihoafričanů by pochopitelně ráda studovala zadarmo, navíc tisíce z těch, co už se na vysokou dostali, školné prostě neplatí a dluhy jdou do milionů. Přesto je školy nemohou vyloučit. I z tohoto důvodu tak své někdejší alma mater přestávají finančně podporovat bohatí donátoři a v pokladnách univerzit chybí stále více peněz.
V Jižní Africe není nic černobílé
Podle jednoho z nejmenovaných profesorů je ovšem problém mnohem hlubší a souvisí s krizí celého vzdělávacího systému, kdy maturanti jsou hůře připravení a snižuje se i kvalita vzdělání na technických vysokých školách. Mnohé z nich totiž vznikly doslova přes noc, a to formální přeměnou ze středních průmyslovek.
Díky tomu sice papírově stoupl počet vysokoškoláků, ale samotná úroveň nevzrostla. Experti pak v této souvislosti upozorňují i na současné protesty kvůli údajné jazykové diskriminaci.
„My taky chceme studovat, ale víte, Afrikánci se mohou vzdělávat v afrikánštině, ovšem černoši se musí učit v angličtině. A s tím nesouhlasíme a chceme to změnit. Proto požadujeme výuku v naší řeči, tedy zejména v zulu a sesutu, tedy v sothštině,“ říká 19letá černoška Deborah z přírodovědecké fakulty.
Stejně jako mnozí další odmítá názor, že pro budoucnost i možné uplatnění v zahraničí je potřebná především angličtina, a dál mluví o rasismu. A v protestech chce pokračovat. Nic ale není černobílé, a v Jihoafrické republice už vůbec ne. A své o tom ví i příslušníci dalších menšin, zejména Indů, kteří si zase stěžují na ústrky ze strany černochů.
Pro další vývoj v zemi Nelsona Mandely je však nejdůležitější zachování demokratických principů a nezkorumpovaná vláda, která pracuje ve prospěch všech občanů a nikoli svůj. A to tím spíše, že dnešní protestující studenti budou už brzy tvořit budoucnost Jihoafrické republiky.
