Hrůzy nacismu a genocidy v Africe připomíná nové muzeum v JAR

Vzpomínky na jedno z nejtragičtějších období lidských dějin přináší nové Muzeum holokaustu v Johannesburgu. Památník připomíná hrůzy páchané nacisty, zároveň ale obyvatele Jihoafrické republiky upozorňuje na masakry a etnické čistky, které pokračovaly i po 2. světové válce v Asii nebo právě v Africe.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nově otevřené Muzeum holocaust v Johannerburgu má svým tvarem smybolizovat genocidu a také mužský prvek

Nově otevřené Muzeum holocaust v Johannerburgu má svým tvarem smybolizovat genocidu a také mužský prvek | Foto: Robert Mikoláš

„Budova má symbolizovat genocidu, proto je postavená ve tvaru písmene l, což vyjadřuje jak moderní dobu, tak i mužský prvek. Ať se to pánům líbí, nebo ne, právě oni stáli v čele nacistické říše,“ vysvětluje ředitelka muzea Tali Natesová, která je dcerou muže ze Schindlerova seznamu.

Nejdůležitější na budově jsou podle ní použité materiály a architektonické prvky. Například žulovými kostky vydlážděné nádvoří má návštěvníkům evokovat střední Evropu, pro niž jsou typické.

„Podobně je tomu i s kolejemi na zdech. Jsou do nich zasazené a vedou jakoby odnikud nikam, ale připomínají železnici a vlaky s Židy směřujícími do koncentračních táborů a plynových komor. Stejně tak i kovová prosklená část s malými okénky na druhé straně, která vystupuje z celé stavby a připomíná vagony, ty tzv. dobytčáky odvážející tisíce a tisíce lidí do Dachau či Buchenwaldu,“ přidává Natesová.

Přehrát

00:00 / 00:00

Mezi exponáty Muzea holocaustu v Johannesburgu nechybí ani kresby dětí z Terezína. Na prohlídku nově otevřené budovy se vydal zpravodaj Robert Mikoláš

Některé části stavby mají zdi z tmavě červených cihel, které jsou zase typické pro Velkou Británii. Zároveň z nich ale byly postaveny budovy ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka.

„Tady je stěna se jmény obětí včetně dětí z Terezína, které nakonec také zahynuly v Osvětimi. Podařilo se nám získat některé jejich kresby, které vystavíme s jejich příběhy a životem v terezínském ghettu, jak ho popisovaly v časopise Kamarád.“

Slova ředitelky se mísí se zpěvem jihoafrického skladatele Philipa Millera, jednoho z přeživších, která se všudypřítomně line z reproduktorů.

Ředitelka muzea Tali Nates a český velvyslanec v JAR Michal Král | Foto: Robert Mikoláš

„Od začátku jsme přemýšleli nad tím, co sem přivézt z Československa, ze země, kterou nacisté napadli jako první. A pak nás napadlo sklo, to vás přece proslavilo po celém světě. A tak tady, uprostřed zahrady umístíme skleněnou plastiku od Petra Larvy,“ dodává ředitelka Tali Natesová.

Její slova opět střídá hudba a zpěv, tentokrát z opery Brundibár, kterou nastudovaly terezínské děti předtím, než nastoupily do vlaků smrti.

Muzeum má podle Tali Natesové fungovat spíše jako výukové centrum a památní místo, kde se mají pravidelně konat výstavy a workshopy.

Robert Mikoláš, Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme