Film Já, Olga Hepnarová jde do kin. Točili jsme o samotě, říkají režiséři
V roce 1973 nasedla do nákladního auta a v centru Prahy zabila 8 lidí. Její osudy se poprvé objevují na plátně. Film Já, Olga Hepnarová režisérů Tomáše Weinreba a Petra Kazdy popisuje život poslední popravené ženy v tehdejší Československé socialistické republice. Film měl premiéru na Berlinale, dnes vstupuje do českých kin.
Hubená s krátkým mikádem, dívčí obličej a jemný hlas vzbuzuje lítost. Ona sama stejnou emoci postrádala. Film má dva režiséry, kteří napsali také scénář. Projekt připravovali několik let a využili i soudních spisů.
„Je tam řada informací, které jsme byli nuceni si pro sebe emočně ověřit, proto jsme se snažili setkat i s lidmi, kteří se s Olgou Hepnarovou setkali. Často nám neřekli nic konkrétního, ale my jsme z nich cítili nějaký pocit, ať už obavu nebo snahu vytěsnit vzpomínku na Olgu a něco to s námi dělalo při psaní scénáře,“ říká jeden z režisérů Tomáš Weinreb.
Byla schizofrenička, nebo vražedkyně bez citu? Odpověď hledá film Já, Olga Hepnarová, který vstupuje do českých kin. Více Radek Kříž
Film hledá důvody, které dovedly Olgu Hepnarovou k hrůznému činu. Jedním z vodítek byla pro scénáristy i kniha Romana Cílka s názvem Olga Hepnarová – Zabíjela, protože neuměla žít. Sám autor nevidí Hepnarovou jednoznačně.
„Toužila po radikálním řezu, který v té době nebyl možný, a kdyby to bylo nyní, tak se sebere, odjede do Austrálie, bude jezdit s náklaďákem tam a třeba by to neudělala. Tam ty radikální možnosti nebyly, takže narážela všude, kde byla a tím si stále prohlubovala svůj nemocný pocit,“ vysvětluje.
„Byla obětí systému, ale nebyl to politický čin. Až když to spáchala, bylo v zájmu vyšších míst, aby to bylo exemplárně potrestané, protože takové případy se smějí stávat někde na ‚zlém‘ Západě, a ne v mírumilovné socialistické společnosti,“ dodává Cílek.
Poprvé se s Romanem Cílkem a jeho knihou setkali autoři filmu ještě na studiích FAMU. Olga Hepnarová tak dostala film natočený svými vrstevníky, což autor knihy považuje za výhodu.
„Když se tím začali zabývat, byli zhruba vrstevníky Olgy, což je zajímavé. Kdyby to dělal 60letý režisér, bude k tomu třeba přistupovat jinak. Oni se snažili s ní sounáležet. Říkali mi: ‚Točíme film o samotě. O tom, jaký má ničivý dopad‘.“
„Myslím si, že tomu odpovídá i ta černobílá drsnost filmu se syrovými zvuky, bez hudby, bez čehokoli krásného. Je tam ta realita doby, otlučené zdi. Všechno je černobílé i v pocitovém slova smyslu, nikoliv jenom v barevném,“ uzavírá Roman Cílek.
Film, který se z velké části natáčel v Polsku, vstupuje dnes do českých kin.
