František Ringo Čech vs. muž, díky němuž i Karel Gott zpíval romsky

František Ringo Čech: Mým dnešním vzácným hostem celoživotní kamarád, spolužák z konzervatoře, vynikající hudebník Tonda Gondolán. Vítám tě, Tony. Začínám vždy Karlem Gottem. Ty se jako každý druhý host směješ, ale vůbec, napsal jsi kdy nějakýho Karla?

Antonín Gondolán: Ano, samozřejmě. Jak víš, Karel je můj dlouholetej přítel. Aspoň se mi to zdá, i když on dělá někdy takový pro mě nepochopitelný věci. Ale v každým případě a s přísností hudebníka musím říct, že dneska už je to trošku složitější, vzhledem k jeho věku. Ale zpíval hezky a jeho věci se mi fakt líbily, opravdu. Mně se od něj líbilo hlavně to, jak byl oblíknutej. A nejraději mám Je, jaká je.

František Ringo Čech: Toníku, v jakým jsi vyrůstal prostředí? Co dělali tvoji rodiče?

Antonín Gondolán: Rodiče byli shodou okolností úplně normální lidé. Otec byl hudebník a maminka, bohužel vzhledem k početné rodině, se starala o děti.

František Ringo Čech: Takže jsi byl obklopenej hudbou už od mládí. A kdy jsi začal na něco hrát?

Antonín Gondolán: Nejříve na housle, jako všichni. Teď už na ně moc neumím. Někdy si na ně hraju, ale jen příležitostně. Když jsem byl malej, tak pak otec přinesl nějakej starej kontrabas. A mně se to strašně líbilo, protože to bylo podobný jako housle, ale ve velkým. Tak jsem si vzal takovou malinkou židličku, stoupnul jsem si na ni, protože jsem byl vždycky menšího vzrůstu, když jsem byl mladej...

Zkrátka, moc jsem nevyrostl. A začal jsem si na ten kontrabas brnkat a skutečně se mi to začalo líbit. Nehledě k tomu, že to bylo značně jednodušší než housle. Housličky přeci jenom vyžadujou trošičku jinou intonaci, tedy je tam každej pohyb ruky prostě markantní. Ale všechny strunný nástroje jsou velmi komplikované a těžké. Takže kdo na ně umí hrát, tak klobouk dolů. A tak jsem skutečně začal na ten kontrabas brnkat, až mně přirostl k srdci.

Urazit basisty tím, že řekneme, že na housle je to těžký, ale na basu je to lehký. To dokáže každej, říká František Ringo Čech v rozhovoru s Antonínem Gondolánem|foto: Nakladatelství ČRo

František Ringo Čech: Pověz mi, v tý době, když jsi lezl na tu stoličku k tomu kontrabasu, co jste doma poslouchali? Co hrálo v rádiu? Co maminka pouštěla za muziku?

Antonín Gondolán: Si až dneska teprve uvědomuju, že otec, ač byl romského původu, tak prostě nehrál tyto písničky. Hrál normálně Lehára, Hašlera. Musím říct, že to mě trošičku jako donutilo úplně k jinýmu přemýšlení o hudbě. Začal jsem, někdy ve 13, 14 poslouchat v rozhlase pana Vlacha, Krautgartnera. A úplně jsem se z tý hudby lidové tak říkajíc ztratil. Takže u nás se nehrála jenom lidová muzika, ale hrály se písničky. A moc hezky, musím říct dodatečně. Táta hrál velmi pěkně na housle a předal mi takovej ten svůj hudební vkus. Často hrál Váš dům šel spát nebo písničky od Cortése...

František Ringo Čech: S přibývajícím věkem a s tím, jak si pořád víc nemůžu na něco vzpomenout, si vybavuju dobu, kdy si ke konci svýho života Rudla Cortés nepamatoval už téměř nic. Vyprávěl mi Karel Gott, že když šli spolu na oběd, tak Cortés říkal: „Dejte mi to, co bude jíst pan Gott.“ A když platil, protože by si nevzpomněl, co měl, tak říká: „Prosím vás, já mám přesně to, co jedl pan Gott.“ A já si to teď vybavuju protože už začínám taky. Sledovali tvoji rodiče tvůj hudební vzestup? Kdy jsi, Toníku, poprvé vystoupil ze stínu na světla ramp? Kdy ses ukázal poprvé veřejnosti?

Antonín Gondolán: Jako 14letý chlapec jsem tehdy měl namíříno do Roudnice, do hudební vojenský školy mě doporučila škola. To pro můj hudební talent. V tý době měl koncert orchestr Gustava Broma ve Vrchlabí a já jsem se na něj těšil, protože jsem poslouchal pana Vlacha, Krautgartnera. Takže jsem prostě šel na ten koncert, byl jsem unešenej, protože tam byli velký hráči. Pan Hnilička, Novosad a podobně. Bylo to úžasný. A v kavárně hrál můj otec s bratrem a bylo dohodnuto, že celá kapela po skončení vystoupení půjde na večeři do tý kavárny, kde otec hrál. Tak jsem po koncertu šel za tátou, ale to jsem s nima nehrál, to jsem byl ještě mlaďoučkej. Ale přeci jenom táta už věděl, že něco na ten nástroj umím. Takže když si sedli, tak mě táta dal basu do ruky a říká: „Hele, víš co, zahraj pár taktů tady. Dáme ti takový sólíčko.“

V tý době s ním hrál Milan Pilar, vynikající basista... Já se bál, styděl se. Ale nakonec jsem vzbudil pozornost. A pan Brom se otočil, i Milan a celá kapela, a byli překvapeni. Pan Brom pak přišel k tátovi a začal s ním konzultovat, jestli by mě mohl prodat. To bylo hezký a táta tenkrát řekl opravdu krásnou větu, že už dávno děti neprodává a pokud by měl zájem, že by bylo potěšení na jeho straně. Kdybych se v jeho orchestru objevil. A skutečně se tak stalo. Asi po měsíci pan Brom pro mě poslal a já jsem se stal nejenom členem orchestru, ale i rodinným. Bydlel jsem přímo u pana Broma, který se o mě fakticky staral jako o svýho syna.

Gustav Brom a jeho orchestr, začátky|foto: Český rozhlas Brno

Myslím, že mě měl velice rád. A i v kapele to probíhalo dobře, protože mě brali jako dítě. Pamatuju, jak jsme hráli v Brně na výstavišti a pan Brom mě vždycky dával s bílým kontrabasem dopředu. Byl jsem taková jakože rarita.

František Ringo Čech: A teď k tý tvý sestře. O kolik je mladší?

Antonín Gondolán: Sestra je o hodně mladší, tý je teďka kolem 50 nebo tak nějak. A vypadá furt dobře, velmi dobře.

František Ringo Čech: O tom nepochybuju. Já jsem taky stál mezi čekatelama, ale na mě vůbec nevyšla řada. Jen zpovzdálí jsem tak pokukoval. Prosím tě, ona teda zpívala, ale nedosáhla tvý kariéry, viď?

Antonín Gondolán: Já jsem s ní účinkoval asi rok v Austrálii, kde byla opravdu pokládaná za hvězdu. Měla takový rozhlasový vysílání, kde si povídala s lidma a koordinovala skladby, které má ráda. Byla tam velmi slavná, protože měla manžela, kterej byl, jak se říkalo, situovanej a velice známej člověk. Ona ani neměla zapotřebí nějak se tím živit.

František Ringo Čech: Jaká byla, Tondo, tvoje první kapela?

Antonín Gondolán: Já jsem neměl kapelu. Já jsem nastoupil, jak jsem ti říkal, k tomu Bromovi, pak k panu Havlíkovi. V Semaforu jsem byl asi 10 let a potom, když jsem odjel s Karlem do Las Vegas, tak to každýmu z nás otevřelo oči. Tam se ten byznys dělá trošičku jinak. Vrátil jsem se a pak slyšel, že tady moji příbuzní, sourozenci, začali něco hrát. Myslím, že měli nějaký vystoupení v Malostranský besedě a prý velice úspěšný. A tak se začalo, už dřív, než jsem se vrátil, mluvit o tom, že čekají na mě, že se k nim přidám. A tenkrát za mnou Láďa Štaidl přišel a říká: „Doufám, že to neuděláš. Ale přeci jenom...“

František Ringo Čech: Udělal jsi to?

Antonín Gondolán: ...síla toho příbuzenskýho vztahu...

František Ringo Čech: Chválím ti to. Nemůžeš nechat sourozence. To je vidět, že jsi slušnej člověk.

Antonín Gondolán: To nešlo. Hned jsme natočili takový to Duj, duj a začala naše kariéra. My se potom stali součástí takových kapel, jako byl Karel, Vondráčková, Matuška. Takže s nima jsme hráli. Dal to dohromady pan Spurný, že nás dal jako předkapelu. To proto, že jsme dělali trošku něco jinýho, prostě písničky folklorní nebo romskej nádech. Tenkrát se nám dostalo tolik příležitostí, že si nemůžu stěžovat.

František Ringo Čech: Fakt je, že to bylo jako všechno ad absurdum. Už jsem tady vyprávěl příhodu, když jsem tady měl kapelníka Hybše, tak jsem říkal: Václave, já se pamatuju, jak ti volali a zvali nás na přehrávky a my jsme ukázali, jestli teda umíme hrát. A zavolali taky Hybše, kterému řekli: „Pane kapelníku, zvu vás na zkoušení hudebníků.“ A on na to: „A koho budeme zkoušet?“ Tondo, oni zvali i Vlacha?

Antonín Gondolán: To víš, že jo. Ruda Rokl šel taky ke zkouškám a dali mu nějakej notovej part, aby napsal stupnici D dur. Chápeš to? On udělal Akademii múzických umění a do těch linek napsal prd.

František Ringo Čech: Jakej byl tvůj první hit, kdy Češi poprvé zaregistrovali jméno Gondolán, co si nazpíval?

Antonín Gondolán: První písnička, která skutečně jako zaznamenala, že existuje skupina Bratři Gondolánové bylo to Duj, duj. To bylo nezvyklé. Prosím tě, já jsem tenkrát v Americe hovořil s Karlem o tom, že by jí měl zařadit do programu. A skutečně to udělal. Nálada se opravdu zdvihla, protože to Američani přijmuli jako něco trošičku jinýho, jako jinej styl.

František Ringo Čech: Tondo, na závěr bych se tě chtěl zeptat, teď po tak krásným, plným hudebním životě, co bys doporučil mladejm hudebníkům?

Antonín Gondolán: To je ošemetná otázka, ale, když třeba pracuju ve studiu, tak jsem perfekcionista a jsem přesvědčen o tom, že si dobrá muzika najde svoje místo. Taková tříměsíční hudba se zapomene. Já těžím taky z toho, že Bach udělal tu naši krásnou písničku, kterou všichni posloucháme, nevím v kolikátým století a dodnes je slavná. Je prostě geniální. A tak se toho nějakým způsobem držím.

A pokud se někdo chce věnovat hudbě, tak by opravdu pro ni něco měl udělat. Znáš desatero přikázání hudební nebo slyšel jsi o tom někdy? Já řeknu aspoň několik: Hudebník by měl znát aspoň 50 skladeb nazpaměť, měl by hrát dobře z listu, měl by chodit včas na kšefty... a taky by se měl umět uživit. To je to nejtěžší. A to je ten vzkaz nový generaci. Budete mít, co dělat, chlapci.

Audiozáznamy dalších rozhovorů s Hvězdami vinylu najdete v našem Archivu pořadů.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.