Překročit hranice. Autentický uprchlický dokument přímo z chorvatsko-srbské hranice
Toto je zápis z října 2015. Dnes už je hraniční přechod Bapska/Berkasovo zavřený. Stejně jako celá balkánská trasa. I přesto ale do Evropy proudí stále noví a noví lidé. Stejně jako tehdy. A já (stejně jako tehdy) pořád nevím, co si o uprchlické krizi myslet. Jistě vím jenom to, co se v říjnu stalo v Bapske.
Je pátek na začátku října 2015, zhruba devět večer. S kamarádkou Šárkou dobalujeme poslední nezbytnosti do kufru auta. Spacák, pití, svačina na několikahodinovou cestu. Jedeme za dobrodružstvím. Ale trochu jiným než obvykle.
Naším cílem je hraniční přechod mezi Chorvatskem a Srbskem Bapska/Berkasovo. Denně tudy projdou tisíce uprchlíků ze Sýrie, Afghánistánu, Íránu a dalších zemí. Nezůstávají zde. Nestaví si stany. V ideálním případě po dvou hodinách pokračují dál. Bohužel právě jen v ideálním případě.
Nevíme. Ale pomáháme
Vlastně ani nevím, co si o uprchlické krizi myslet. Kde je pravda? Jdou nás obsadit, zbourat všechny kostely a nastolit krutovládu Islámského státu? Nebo opravdu utíkají před válkou, chtějí se vzdělávat a žít plnohodnotný život, což (jak slyšeli v rádiu a televizi) jde nejlépe v Evropě a ideálně v Německu?
Cestou párkrát zabloudíme. Najedeme si zhruba stovku kilometrů navíc. Nakonec na přechod v Bapske dorazíme zhruba v sedm ráno. Hned si nasazujeme reflexní vesty, přidáváme dva svetry a pláštěnku a zapojujeme se do akce dobrovolníků.
Pořád noví a noví
A pak si najednou uvědomíme, že už je deset večer, a nám pod rukama prošly tisícovky uprchlíků. Někteří na boso. Někteří v žabkách. Matky nesoucí novorozeňata zabalená do igelitu. Dvouleté děti dělající hysterické scény, protože to na tom dešti a v té příšerné zimě už prostě nezvládají.
Nejen oni, ale i my jsme mokří jako psi. Tábor Opatovatz, kam uprchlíky z Bapske vozí chorvatské autobusy, se odpoledne přeplní, takže autobusy přestanou odjíždět. I přesto však Srbové přivážejí nové a nové autobusy.
Trpělivost dochází. Hodiny utíkají
Na malém prostoru, kde uprchlíci čekají na odvoz, se hromadí obrovská masa promrzlých a zoufalých lidí. Dochází trpělivost. Hodiny utíkají. Ženy omdlévají. Masa lidí se nepohnula už několik hodin. Jen se pořád zvětšuje. Koordinátor Zdeněk zoufale křičí. Situace je nejhorší za posledních 14 dní.
Večer to já se Šárkou už nezvládáme. Jsme strašně mokré a promrzlé. Jdeme si lehnout do auta. Můžu ale říct, že jsem na Čechy nikdy nebyla tak pyšná. Opravdu. Jen díky Čechům uprchlíci neběhají v houfech přes hranice. Jen díky nim to má nějaký řád. Jen díky nim se ještě nestala nějaká katastrofa.
Všechny Dokumenty Dvojky najdete po jejich odvysílání taky v Archivu pořadů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
