V památníku Jad Vašem bude otevřeno nové muzeum holocaustu
"Památník obětem holocaustu Jad Vašem stojící na jeruzalémské Har HaZikaron - Hoře vzpomínek - má dvojí význam. Jednak je to signální oheň připomínající nesmírné zlo minulosti a zároveň plamen naděje pro budoucnost." Tak charakterizoval memento nacistického pokusu o vyhlazení Židů hlavní kurátor nového Muzea holocaustu Avner Shalev. Právě nové muzeum bude dnes v Jeruzalémě za účasti prominentů z celého světa slavnostně otevřeno.
Reportáž z Jeruzaléma poslal zvláštní zpravodaj Radiožurnálu Jiří Hošek
Bluma Wallachová dorazila do vyhlazovacího tábora Birkenau/Březinka i se svojí dcerou Tulou z lodžského ghetta. Po příjezdu prošla Bluma takzvanou selekcí, po níž dala dceři do úschovy své brýle. Maminku Blumu nacisté krátce poté zplynovali. Tula však brýle opatrovala dál. Střežila je během dalšího věznění v Osvětimi i později v Ravensbrücku. Po osvobození tábora si je ponechala dalších 45 let. Pak je věnovala památníku Jad Vašem. "To je místo, kam skutečně patří," prohlásila Tula Wallachová.
Nejen obyčejné brýle s neobyčejným příběhem, ale i další stovky, ba tisíce předmětů a fotografií podávají v jeruzalémském muzeu svědectví o hrůzách holocaustu. Jedna z nejsmutnějších etap moderní historie pojímá Židy jako subjekty spíše než jako objekty v rukou nacistů. To vše s použitím nejmodernějších obrazových a zvukových technologií a v novém prostředí, kterému vtiskl tvář světově proslulý architekt Moše Safdie.
Stojí ale to úžasné dílo šedesát let po konci války vůbec za ty peníze?, ptám se dvaasedmdesátiletého Gruzínce Murtaze, jednoho z tisíců občanů bývalého Sovětského svazu, kteří přišli do Izraele hledat štěstí po roce 1990. "Víte, lépe ty peníze použít nemůžete, protože tohle muzeum je náš život. Radši se vzdám peněz, vzdám se jídla, jen aby moje děti, moji vnuci věděli, jak těžce se nám žilo a aby si toho všeho cenili!"
Podobně to vidí i polský Žid Henry Greenbaum, kterému nacistická zvůle vzala téměř celou rodinu. "Z devíti jsme přežili čtyři. Je dobře, že si lidé pamatují, co se stalo. Nesmí se to opakovat, je třeba o tom mluvit."
Původní dřevěné palandy, na kterých natěsnaní jeden na druhého spali vězni Osvětimi a Majdanku, odporný plechový sud, za kterého nedobrovolní obyvatelé Gross Rosenu dostávali polévku nebo přesná rekonstrukce podoby Lešenské ulice, která stála ve varšavském ghettu. To všechno plasticky přibližuje utrpení Židů hlavně mladé generaci, která si holocaust 60 let po skončení války už jen stěží dokáže představit.
V Izraeli se ale povědomí mladých o holocaustu nešíří jen díky dobrovolným návštěvám muzea. Pro středoškoláky je tu samozřejmostí cesta do jednoho z vyhlazovacích táborů na území Polska.
"Myslím si, že znalosti mladých lidí o holocaustu jsou na vysoké úrovni. Ale ptáte se, zda o tomto tématu přemýšlíme každý den? Odpovídám, ne! Jdeme prostě dál, holocaust se v našem každodenním životě neobjevuje," vypráví nedávno ještě student Pablo, jehož do židovského státu zavál osud z Argentiny.
Á propos - "osud." Lidé, kteří holocaust přežili, většinou právě tímto slovem vysvětlují fakt, že nerozšířili řady šesti milionů Židů, které nacistická mašinérie zahubila. V podobném duchu mluví také výtvarnice Helga Hošková-Weissová, která prošla Osvětimí.
"To nebyla vůbec žádná moje zásluha, bylo to prostě štěstí, náhoda, zázrak. Tam byli lidi zdravější, chytřejší, lepší, nadanější - nemělo to s tím co dělat, to byl osud."
