Merkantilismus: od bohatství k inflaci
Mít spoustu peněz nemusí nutně znamenat, že jsme už napořád „za vodou“. Vyznavači merkantilismu to svého času poznali na vlastní kůži.
Jsme v západní Evropě, v 17. století. Na kontinentu jsou definitivně ustaveny novověké absolutní monarchie, politickým centrem je Francie a dvůr Ludvíka XIV. Neustálé války mezi státy a nákladný způsob života u dvora si vyžadují hledání nových a nových zdrojů příjmů. Protože nelze donekonečna zvyšovat daně, bude zapotřebí najít systémovou změnu ve způsobu, jak si dopomoci k bohatství. To je výzva pro ekonomii, která je touto dobou sice v plenkách, ale čile se rozhlíží a přichází s novými nápady. Právě v tomto období se ustaví teorie merkantilismu.
Jak vyplývá z názvu, jedná se o směr, který bude akcentovat zejména obchod. Při celkovém nárůstu obchodních vztahů mezi novověkými státy se to jeví jako nanejvýš prozřetelné. Merkantilisté vycházejí z následujících úvah: bohatství (o které nám jde) je reprezentováno množstvím peněz. Z toho plyne, že čím více peněz, tím více bohatství. Protože v tomto období jsou veškeré měnové soustavy založené na mincích, ražených z drahých kovů, vyvstávají zde dvě možnosti: buď navýšit přísun drahých kovů, anebo zisky plynoucí z mezinárodního obchodu.
První cesta je poněkud krkolomná: produkci evropských dolů nelze při technologických omezeních příliš změnit, ale lze si pomoci jinak – exploatací zámořských území, dříve objevených a nyní začleněných do koloniálních říší. Z obou Amerik, zejména té jižní, plyne do Španělska a Portugalska neuvěřitelné množství zlata, a není příliš podstatné, že tu a tam něco skončí na dně mořském nebo na lodích bukanýrů. Státy jako Nizozemí či Anglie, jejichž zámořská území nejsou na zlato tak bohatá, musí vsadit spíš na podporu obchodníků. Jedná se přitom o ukázkový protekcionalismus: aby bylo dosaženo aktivní obchodní (a zejména platební) bilance, je potřeba ochránit domácí trh a producenty před zbožím ze zahraničí. Zvyšují se dosavadní cla a zavádějí nová, vznikají nejrůznější celní pásma, ustavuje se finanční stráž. Nakonec je Evropa protkána sítí bariér. Státům se přesto jejich cíl daří naplnit – ekonomika je přímo přesycena penězi. A to je právě problém. Řečeno lidově: všeho moc škodí. Řečeno ekonomicky: nutně došlo k inflaci. Neadekvátní množství drahých kovů v oběhu postupně vedlo k dramatickému zvýšení cenové hladiny a velká část populace, pochopitelně ta ekonomicky slabší, byla tvrdě zasažena drahotou – a celkově se ekonomika začala zadrhávat. Jestliže tedy cíle merkantilistů dosaženo bylo, smyslu ani zdaleka.
Od tohoto modelu se postupně začalo upouštět a merkantilismus se modifikoval do nové podoby. Nově už vlády nebudou podporovat hromadění kapitálu, nýbrž zakládání manufaktur; dílen, do nichž se koncentruje produkce zboží, která byla od dob středověku v gesci cechů. Jsou to zejména státy kolem kanálu La Manche, které včas vycítí potřebu změny a manufaktury zde rostou jako houby po dešti. Tak se Evropou začal šířit protoindustrialismus, který položil základy pozdější průmyslové revoluci a nastartoval i změnu v ekonomickém myšlení. Tu představuje klasická politická ekonomie v čele s Adamem Smithem.
