Přes čáru: Neslyšící lidé jako vizuální národ

Mapuje ji například celosvětová iniciativa Deaf Gain. Je to zároveň teoretický koncept, který upozorňuje na to, že to, co se popisuje z hlediska slyšící majority jako ztráta sluchu – Hear Loss, může znamenat možnost nabytí nové identity – Deaf Gain. „Jazyk neslyšících, tedy například český znakový jazyk, umí často pozoruhodné věci, které náš jazyk neumí,“ vysvětluje filozof a překladatel Josef Fulka a jako příklad uvádí popis jízdy a následné kolize auta nebo popis způsobu, jakým parkují auta na parkovišti. „V situacích, kdy potřebujete vyjádřit něco v prostoru, je znakový jazyk rychlejší a přesnější. Je totiž sám o sobě prostorový.“

O dalších rozměrech Deaf Gain se můžete dozvědět třeba zde nebo z dalších TEDx Talks pořádaných americkou Gallaudetovou univerzitou, která vzdělává neslyšící.

Neslyšící nelze separovat, s inkluzí opatrně

Josef Fulka upozorňuje, že je třeba mít na paměti, že mluvený český jazyk a český znakový jazyk jsou stejně důležité. Neslyšící dítě potřebuje jeden mateřský jazyk, pak se mu snáze učí další (cizí) jazyky. To mj. znamená, že není možná inkluze neslyšícího dítěte v normální třídě s tlumočníkem, protože dítě, zvlášť pokud má slyšící rodiče, znakový jazyk neovládá dokonale a teprve se ho učí.

„Na základní školy pro neslyšící, kde jsou neslyšící děti vzdělávané společně, nahlížím velmi pozitivně,“ říká Milan Fritz. „Děti jsou v rámci své komunity, učí se o své identitě, svou kulturu, zdokonalují si svůj jazyk.“ Podle něj není inkluze neslyšících dětí vhodná, což neplatí o inkluzi obecně, pouze v případech, kdy mají děti jiný mateřský jazyk.

Etické otazníky nad kochleárními implantáty

V Česku se nedávno slavila 500. operace kochleárního implantátu. Milan Fritz z Ústavu jazyků a komunikace neslyšících na FF UK sám implantát nemá a uvádí, že pro některé lidi může být vhodný: „U dětí nebo u lidí, kteří mají nějakou lehkou vadu sluchu, může implantát podpořit sluch, a tak zajistit snadnější komunikaci,“ říká Fritz s tím, že jemu osobně by nepomohl. „Nesmíme si představovat, že kochleární implantát vrací sluch. Ten nikdy není stoprocentní,“ dodává Fritz.

Kochleární implantáty jsou staré několik desítek let a některá pole jejich působení jsou zatím neprobádaná. „Například se velmi málo píše o jejich důsledcích na psychiku,“ podotýká Fulka. Další etický problém je, že se implantáty voperovávají čím dál tím mladším dětem, jejichž zdraví není přímo ohroženo. Pokud děti znakují, nejsou ohroženy ani jejich komunikační schopnosti. Jenže kvůli nízkému věku nemohou dát souhlas či nesouhlas s operací. Po operaci navíc následuje dlouhá rehabilitace a nácvik sluchu s mnohdy diskutabilními výsledky.